Časem začali do nově stvořených světů Přírody přicházet vetřelci z neznáma, kteří byli závistiví a pro ducha jedovatí. Začalo být tedy potřeba před nimi nově vzniklé a v kruhu se otáčející Stvoření ochraňovat. Nejzapálenější ze všech strážců byl Lovec, Hlavy Vid, který měl hlídat hranice světů, poklady Země v podobě draka a především nitky času. Je pravda, že každý je tím vznešenější, čím blíže je Dědečkovi Přírodě, Pravdy Vidovi. Lovec však stojí na hranicích světů a jeho mysl často ovlivňují špatné výpary, proto mu byla dána posvátnost záludného a důvtipného jednání, které naneštěstí občas překračuje hranice zákonů Přírody. Jistě si dovedete představit, jak to asi působí na Otce Nebe, Bouřného Vida, pro nějž je morálka základním kamenem všeho bytí. Kdykoli Lovce spatří, jak se jako had plazí po Zemi, začne po něm vrhat blesky a zahánět ho zpět do hlubin. I když je Lovec, Hlavy Vid, dále od Dědečka Přírody, jeho účel je jasný a důvod jeho bytí nad míru dobrý. Na zimu sbírá zvířata a semínka, aby se v náručí Matky Země mohla prospat a nabrat síly. Svojí záludností pak ukazuje lidem a celé Přírodě, co si mohou dovolit a co už vede ke zkáze. Je učitelem a často dokáže přechytračit každého, člověka i boha, s výjimkou Dědečka Přírody, Pravdy Vida, jehož nikdy nic oklamat nemůže. Když chtěl Lovec na Počátku získat nejsilnější sílu z rukou Přírody lstí, usnul a přišel o sílu žádat až jako poslední ze všech bytostí. „Chtěl jsem, abys přišel poslední,“ řekl Dědeček Příroda, „protože mám pro tebe zvláštní úkol a sílu. Budeš učitelem lidí a všeho, co vzniklo. Budeš sbírat ztracené duše, lovit vetřelce v temnotách a střežit brány mezi vnějšími světy i světy Přírody, aby nic zlého neprošlo dál. Nikdo nebude vědět, jsi-li dobrý nebo špatný, protože jsi záludný, takový, jaký máš být.“ Tak se také stalo. Bouřný Vid ani Mocný Vid nemají Hlavy Vida příliš v oblibě, často se potýkají, avšak vzájemně se uznávají.
Choť Hlavy Vida je rovněž strážkyní. Jako Smrtka převádí duše z tohoto na onen svět. Střeží hranice světů, aby nadobro nesplynuly. Je to prudká žena, ale přesto pevná. Trestá všechno špatné, v životě i po smrti, vidí na světlých i temných místech, vidí do dálky i nablízko. Dobrým lidem se zjevuje jako krásná lada, podává jim ruce a s půvabem je přenáší mezi světy. Zlým lidem pak ukáže podobu svou strašlivou, s velikými špičatými zuby a temným studeným dechem. Někdy sbírá malé dávky jedu ze zlých světů, aby lidem a všem ukázala, že to, co vytvoří, se jim také vrátí, ať už to je dobré nebo špatné. Není vhodné ji vyhledávat, neboť stejně jako u Lovce i u ní nevíte, co má za lubem. Když zuří válka, Smrtka, Zubatá Rána, si sama zvolí, komu pomůže a komu ne.
Strážců je mnoho, mezi nimi i jeden, který se mezi Vindy těší největší oblibě. Není to pochopitelně nikdo jiný než sám Mocný Vid, chrabrý Hrdina, jenž neohroženě stojí u šípkového keře. Když na něj vetřelci u bran světů útočí, v jeho očích se mihne odhodlání a zlatým slunečním světlem vše zlé spálí. To se nelíbilo zčernalému Křivdy pánovi, který začal uvádět jeho teplo do nerovnováhy, ranou svým kladivem přidal žárlivost do jeho nejoblíbenějších bytostí, medonosných Včel, a proměnil některé z nich ve Vosy, které med nenesou a ani nejsou schopné sebeobětování. Mocný Vid se ale nedal a určil jednoho denního dravého ptáka, aby vosí hnízda vyjídal. Holt vše v Přírodě se vzájemně pojídá, tak to bylo a tak to je. Jednou se prý dokonce Mocný Vid a Křivdy pán spolu před Velkou bitvou utkali v boji, ale s šípy Pravdy Vida dokázal Mocný Vid zvítězit a ještě se Křivdy pánovi do obličeje vysmát. Otec Nebe, Bouřný Vid, s mocnou hromovou sekerou, Matka Země ani ostatní nezůstávají pozadu a snaží se udržovat Přírodu v Rovnováze a Přirozenosti tak, jak to má být.
