„Nebo sa stalo, že nekerý [zbojník] zas narychlo musél od ních utécť a vrátiť sa nemohl. A aj v cuzím světě umřél. Tož potom co? Poklad ostál v Zemi. Ale tá duša jeho, teho člověka, sa k něm musela vrátiť a ten poklad na tom místě za trest strážiť a sa při něm trápiť, pokáď ten její trest neminúl nebo pokáď ju od teho negdo neoslobodíl. A na takovém místě strašívalo a ludom sa ledaco zjevovalo, protože gdyž ten člověk za živa býl tých peněz tak chtivý a hladný, ani tá duša jeho potom od ních nemohla odéjíť a byla tak prokletá.“
– O zbojníkoch a o pokladoch (podle podání lidových vypravěčů), Jan Kobzáň
Příhoda z knížky O zbojníkoch a o pokladoch od sběratele Jana Kobzáně:
Ešče gdysi ten Jakub Bubelů kopál s jakýmasi. To bylo zas na Romanovém majetku. Také byli dvá. A on třetí. A zas jím zapověďél sa ohlédať a mluviť. „Na mú dušu, chlapi, neohlédajte sa mně! A nemluvte,“ pravíl jim. „Enom kopte.“ A tož aj kopú. Kopú a on pokúšček od nich říká z téj knížky zas, z téj miléj Kryštofky. Tak. Ale najednúc na ně pohlédne: „Ale chlapi! Tam sem vám nekázal. Proč ste polézli?“ povidá. Chlapi kopali v inším místě. Nebo, víte, to jich tí zemščí duchové tak omámili a ponimo odvédli. (Takoví oni sú, víte, tí strážní duchové od tých pokladů!) Ale Jakub býl vidný, viďél, že chlapi kopú ponimo a v inším místě než býl poklad, tož jím naporučíl: „Tady!“ Tož museli kopať znova a Jakub také začál říkať od začátku. A ešče lepší četl, coby mu ti duchové zas tý chlapy nemutýrovali. Ale neříkál dlúho. Naraz z hory od Liptála vyletí cigán a povidá Jakubovi, préj: „Neviděli ste tu našich?“ Býl čérný, jak bývajú cigáni a očima enom iskříl! Ale Jakub od knižky ani hlavu nepodvihl, ani naňho nepohlédl, oči neotočíl. Enom rukú máchnúl a cigán sa na tom místě ztratíl. Nebo to nebýl opravdovský cigán, ale to býl také enom ten zemský duch na tú spodobu, aby Jakuba pomýlíl. Ale Jakub věďél co dělať a zmýliť sa nedál. Jak měl tú knižku v rukách, enom říkál, a chlapi už byli hluboko. Tu jak kopali, najednúc jeden už aj do samého teho kotliska zavadíl. A vtom kotli už býl ten poklad. Ale co čert nechťél! Zas sa stalo … Z téj hory, z téj liptálskéj, vyletí hrubý Divočák – a na něm si po rozkročitu sedíja třé cigáni a jak sa na něm nesú, tak haluzí Kancovi pod nohama praščalo a vlasy jím po Větře odnášalo. Ten jeden sa držál za hřivu, druhý za ocas a ten třetí si seďél rozkročito mezi nima a to býl ten, co tu leťél aj prv. A takoví byli ocmuglí, enom zubiska sa jím bliščaly. A bělno od očisk. A jak tak hnali okolo, jedného chlapa tak najednúc cosi omámilo, sa zapomene a ohlédne a praví: „Och! Chlapi! Hleďte, hleďte! Co za potvory!“ Ale enom to postačíl řéct, kotlisko tú chvílu aj s pokladem húc! dolu do jamy. Húc! A kaméní hrrc! za ním všecko. Aj hlina co byla vyházaná. Víte, ale tí cigáni sa ztratili hneď, tú chvílu. Aj z Divočákem. „Hrom do potvor,“ kleli chlapi na cigány. Ale tých peněz už nedostali. Ani okem jích už neuhlédli. Enom to kaménčí bylo ešče chvílu čuť, jak hrčalo do téj Země, do teho jamiska.
