„Z nich nejstarší se jmenovala Kazi. Ta si ve znalosti bylin a věšteb nic nezadala s Médeou z Kolchidy ani v lékařském umění s Asklépiem, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil. … Ctihodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreádám (horským vílám), Dryádám (lesním vílám), a Amadryádám (stromovým vílám) a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům. A tak mnozí vesničané jsou dosud jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný vzdává oběti vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého.“ – Kosmova kronika česká, 12. století

„Sám král proti nim potom několikrát vytáhl s vojskem, udeřil na ně, způsobil jim mnohé škody a přivodil jim téměř definitivní zkázu. Přesto všechno si však raději zvolili válku než mír, rozhodnuti cokoliv vytrpět pro milovanou svobodu. Je to národ tvrdý, zvyklý na strasti a na nejprostší stravu a to, co by pro nás bylo těžkým břemenem, považují Slované za jakýsi požitek. Uběhlo mnoho dní, jedni bojovali za slávu a za velkou a rozlehlou říši, druzí zase za svobodu a proti nejtěžšímu porobení.“ – Dějiny Sasů, Widukind z Corvey, 10. století

„Ve svatyni stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny míry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nich dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených [hlav] upírala zraky doprava, druhá doleva. Vyholení vousů a zastřižení vlasů byly ztvárněny tak, že by ses domníval, jako by umělcovou snahou bylo napodobit obvyklou úpravu vlasů Rujánců. V pravé ruce držela z různých druhů kovu vybraně zpracovaný roh, jejž kněz, znalý jejích obřadů, každoročně naplňoval (nejspíše medovým) vínem a ze stavu této tekutiny předvídal úrodu na následující rok. Levá paže zpodobena obloukem byla opřená v bok (nebo držela luk). Suknice dosahovala až k holením, které byly vytvořeny z jiného druhu dřeva a byly propojeny s koleny tak umným způsobem, že místo spojení nebylo možno zjistit jinak než velmi důkladným pohledem. Nohy bylo vidět, jak se dotýkají Země; jejich podstavec byl skryt pod ní. Nedaleko bylo možno spatřit uzdu i sedlo modly a také jiné mnohé odznaky boha. Obdiv nad tím umocňoval nápadně veliký meč, k jehož pochvě i jílci sváděl pohled kromě znamenitě ozdobného tepání i postříbřený zevnějšek … Toto božstvo také mělo přiděleno tři sta Koní a stejný počet jezdců na nich bojujících.“ – popis chrámu Svantovita na Arkoně, Činy Dánů, Saxo Grammaticus, Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech, Jiří Dynda

„[Břetislav II.] dal rovněž pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích.“ – Kosmova kronika česká, 12. století

„Tehdy byli Slované nespravedlivě utlačováni křesťanskými soudci. Svrhli jho služebnosti a byli dohnáni k tomu, aby svou svobodu bránili zbraněmi.“ – Činy biskupů hamburského kostela, Adam Brémský, 11. století

„Třetí ostrov, nazývaný Sambie, sousedí s Rusy a Poláky. Obývají jej Sambijci neboli Prusové, lidé nejlidštější, kteří vyjíždějí vstříc na pomoc těm, kdo ztroskotají na moři nebo jsou znepokojováni piráty. Zlata a stříbra si necení. … Ačkoli mají všechny ostatní věci společné s našimi lidmi, až do dnešních dnů u nich platí, že zakazují přístup k hájům a pramenům, protože se domnívají, že je vstup křesťanů znečišťuje.“ – Činy biskupů hamburského kostela, Adam Brémský, 11. století


„Krvavé vyvrcholení ‚slavníkovské‘ historie se odehrálo 28. září 995. Stalo se tak s velkou pravděpodobností právě na Libici – i když tuto událost sem lokalizuje až kronikář Kosmas; autoři legend o sv. Vojtěchovi, kteří tuto událost zaznamenali jako první, místopis Čech neznali, a jméno hradu tudíž neuvedli. Šlo o událost, které byl v českém dějepisectví přikládán téměř státotvorný význam – až dobytím Libice a vyvražděním Slavníkovců měl být vytvořen český stát. Jenže libický masakr, při němž zahynuli bratři biskupa Vojtěcha a seniora rodu Soběslava (oba muži pobývali tou dobou mimo Čechy), nebyl výsledkem dlouhá letá stupňovaného napětí, nešlo o klíčovou událost, ke které spěl běh českých dějin po dlouhá desetiletí. Nemocný, nejspíš částečně ochrnutý kníže Boleslav II. nebyl schopen odpovědné vlády, zemi řídili předáci jeho družiny, čeští velmožové. Příbuzní podvedeného manžela, jehož ženě poskytl biskup Vojtěch v roce 994 azyl, slibovali biskupovi i jeho rodu odplatu v podobě krevní msty, při které zabijí všechny jeho bratry i s rodinami. A k tomuto kroku také přistoupili na podzim roku 995, v době, kdy část libické posádky v čele se Soběslavem byla mimo zemi. Snad to byli Vršovci, snad nějaký jiný rod; rozhodně to ale nebylo vojsko vládnoucího pražského knížete. Libice byla bohatá, příliš bohatá… A jakákoli legitimní záminka se hodila. Dobytí libického hradiště v roce 995 neznamenalo jeho definitivní zkázu. Cílem bylo pobití přítomných Vojtěchových příbuzných, nejspíše i hmotná kořist, ale nikoli likvidace významného opěrného bodu přemyslovského knížectví. Libice i po této události zůstala, čím byla už za Slavníka a Soběslava a patrně i před nimi – důležitým hradem českého státu; jako hradiště (oppidum) je uváděna ještě roku 1130.“ – Po stopách prvních Přemyslovců II. Léta krize a obnovy (972-1012), Michal Lutovský

„Vrch Velíz (578 metrů nad mořem) se zvedá přímo nad dnešním Kublovem. Strmá, žlutě značená cesta z centra obce od školy vás po několika stech metrech přivede do severního sedla ke kostelu a zříceninám proboštství. Kopec nabízí i daleké výhledy; spíše než hustě zalesněný vrcholek lze v tomto případě doporučit svahy, zvláště jižní. Na samém vrcholku zato můžete narazit na sochu boha Velese. Vrch Velíz byl touto novou ‚mytologickou‘ náplní obdařen až nedávno s poukazem na etymologickou podobu obou slov. Název Velíz ovšem nemá s označením pohanského božstva patrně nic společného.“ – Po stopách prvních Přemyslovců II. Léta krize a obnovy (972-1012), Michal Lutovský