„Poblíž chrámu byla slabě osvětlená prohlubeň, podobná jeskyni, zastřešená přírodním pemzovým kamenem, posvátná starému náboženství, kde kněží nahromadili dřevěné postavy pradávných bohů. Oni dva tedy vstoupili dovnitř, načež svatyni znesvětili zakázanou souloží. Posvátné podoby odvrátily své pohledy a Velká Matka s věžovitou korunou zaváhala, jestli má vrhnout ten proviněný pár do vod Styx: ale takový trest vypadal příliš mírně. Tak zlatohnědé hřívy pokryly jejich hrdla, která ještě před chvílí byla hebká; jejich prsty se zakřivily do drápů; z rukou se staly přední nohy; všechna jejich tíha ležela na jejich prsou; a jejich lví ocasy metly písčitý povrch.“
– Venušino vyprávění, Proměny (X. kniha), Publius Ovidius Naso
Na počátku stříbrného věku, po potopě, začala ubývat voda rychleji, než bylo běžné. Bouřný zprvu hleděl na celou Zem, ale skrze samé vody nemohl nic zpozorovat. Až najednou, po nějakém čase bedlivého sledování, v dáli spatřil jedovatého hadovitého draka, jak vodu popíjel. Bouřný Otec se rozzuřil, poznal, že byl tento had ovlivněn silami přízraků po veliké bitvě, že byl celý pokřivený, neboť si vážil jedné vlastnosti, kterou Bouřný naprosto zavrhoval, a to zrady. Země zaduněla. Had bleskovou střelu stihl jen tak tak zpozorovat. Včas uskočil, načež zrychlil a začal prchat skrze otevřenou pláň. Bouřnému se v očích leskly blesky. Když se had schoval za nějakou skálu, Bouřný do ní uhodil svou hromovou sekerou, a tak ji rozlomil na malinké úlomky. Hada však nezasáhl. Ten se schoval za strom, ale Bouřný na něj uvrhl svůj nebeský oheň. Strom vzplál a po vůli Bouřného chtěl hada zasáhnout, ale bezvýsledně. Teprve když se had proplazil skrze jednu kaluž, podařilo se Bouřnému vyslat blesk tak, že hadovi na zádech vypálil černou jizvu. Had zasyčel bolestí. Záda mu žhnula věčným znamením. Had zpomaloval. Bouřný by ho býval dorazil, kdyby se zničehonic had nepřevrátil a nezastavil se. Něco hada spoutalo neviditelnými provazy. Bouřný zuřil, když se najednou z mlhy vynořil Pán Lesů se svým záludným úsměvem a zelenavým zábleskem v očích. Byl oděný do tmavé lesní zeleně pokryté šlahouny Břečťanu. „Nech mi ho,“ řekl Pán Lesů klidně, „uzavřu ho ve svých jeskyních a zkrotím jeho sílu.“ Bouřný hromově zaduněl. „Je to nebezpečné,“ prohlásil, „ten tvor musí zmizet.“ Pán Lesů však odporoval, a tak došlo k lítému boji, do něhož se na stranu Bouřného přidaly Čtyři Větry – východní, polední (jižní), západní a půlnoční (severní). Bouřný šlehal blesky, střílel střelami a vysílal přesně mířené namodralé paprsky. Pán Lesů zatím pohyby ruky vytvářel kouzla, která blesky odrážela pryč od něj, navíc se Bouřného snažil trefit kopím. Kdo ví, jak by to celé dopadlo, kdyby kolem náhodou nešel Nebeskozářivý se svou lískovou hůlkou, kterou oba rozzuřené bohy uklidnil. Toho využil Pán Lesů, který lusknutím prstů zmizel do hlubin zelené podzemní říše, a to i se spoutaným drakem, jehož jméno je Zmij. Bouřný pak uklidnil Matku Zemi čerstvou vláhou, ale přeci jen byl na onoho hada i Pána Lesů stále poněkud naštvaný. Od té doby si Pán Lesů částečně Zmije podmanil a používá ho k tomu, aby bránil náš svět před silami přízraků, krvepijců a dalších vetřelců.
V této době lidé velmi ctili Bouřného Otce a Matku Zemi. Samozřejmě jim přinášeli mnohé obětiny, a i kusy jídla, které sami pojídali. Vlastně znovu začali využívat těla zvířat, protože pocítili hlad, smutek a bídu. Bohové se nad lidmi jednoho dne slitovali a dali jim vnuknutí, aby si sami mohli vyrobit jednoduchý pluh, rozrývat půdu a pěstovat obilí. Lidé byli nadšení, o to víc, že sami přišli na to, že mohou chovat zvířata a nemusí je lovit. To jim přineslo mnoho nečekaných nemocí a trestů, ale alespoň byl utišen hlad a trochu i touha po předchozím zlatém věku, touha po lepší budoucnosti. V této době stále ještě moc nepotřebovali zbraně, ale nástroje se přesto stávaly složitějšími a složitějšími – počasí se měnilo a bylo potřeba teplejší oblečení a pevnější a honosnější domovy. K tomu všemu byly samozřejmě nutné lidské zákony, aby celé společenství táhlo za jeden provaz, aby člověk, rod a kmen v této době přežili.
Lidé měli s bohy mírně pošramocené vztahy, a to ještě nevěděli, jaké křivdy se dopustí vůči těm, kteří jim dosud pomáhali – vůči zvířatům, rostlinám, ale i těm, kteří k nim občas zavítali, kteří jim zpočátku vysvětlovali vůli bohů a lesních duchů, kteří k nim přicházeli ze svých světů v podzemní, zemní či nebeské říši, a to skrze brány v pahorcích, studánkách, stromech a keřích, kteří je učili, dokonce jim ukázali, jak používat pluh. Jedná se o vílí bytosti.
