Kdysi dávno bydleli dva starší manželé v jedné malé vesnici, kolem níž se táhla dlouhá zlatem se lesknoucí pole. Manželé byli na sebe velmi hodní, ve všem si pomáhali a lidé z vesnice k nim chovali úctu. Avšak jejich srdce tížilo to, že neměli děti. To víte, že často pomáhali vychovávat ostatní děti z vesnice a ze svých vlastních rodů, ale v těch dobách bylo dětí málo a žena zoufale chtěla domácího pomocníčka, o kterého by se ze začátku mohla celé dny starat a dobře ho vychovat podle svých představ. „Proč jen nám nebylo dopřáno mít děti,“ pomyslila si jednoho dne žena, „už jsme vyzkoušeli téměř všechno a již nemám náladu na další plané naděje. Chci mít dítě teď hned.“ Po dlouhém přemýšlení se žena rozhodla navštívit jednu starou babku, která žila uprostřed hlubokého lesa. Babka rozhodně nebyla léčitelka, ale zlá kouzelnice, které se lidé raději vyhýbali. Jenže žena zoufale chtěla dítě a neviděla jinou možnost než si vzít kožich a vydat se na dalekou cestu do močálů, kde babka čarodějnice přebývala.
Když po dlouhém putování bahnitými mokřady dorazila k polorozpadlé chaloupce, ucítila, že se uvnitř něco vaří. Opatrně se přiblížila k mechem pokrytým dveřím a zaklepala. „Pojď dál,“ ozval se skřípavý hlas. Žena tedy pomalu otevřela dveře a vstoupila do chaloupky. Uvnitř byl cítit velmi nepříjemný zápach, až se žena zakuckala. Když se pořádně rozhlédla, uviděla uprostřed chaloupky veliký kotel, u něhož stála ta nejodpudivější stařena, jakou kdy viděla, protože kůže stařeně visela snad ze všech částí těla. Bradavicemi pokrytý obličej a vyvrácené zuby tomu pohledu moc nepřidávaly. Jestli pak, děti, víte, proč byla ta babka tak ošklivá? Inu, nežila přirozeně sama se sebou. Upřednostňovala nerovnováhu a křivé úmysly, které nakonec zkřivily i ji samotnou a požíraly její duši. Najednou se ale stařenka napila lektvaru z kotlíku. Když tak učinila, celá chaloupka se zaplnila párou, která po nějaké době opět ustoupila. Když žena otevřela oči, uviděla, že před sebou už nemá tu odpudivou babiznu, ale celkem pohlednou starší dámu. Babka totiž zlým kouzlem zamaskovala svou skutečnou podobu. „Pročpak jsi přišla?“ zeptala se babizna stále poněkud nepříjemným hlasem. Než žena odpověděla, uvědomila si, co to všude bylo cítit za zápach. Byl to zápach lidského masa, žena ani nechtěla vědět, co se vařilo v tom kotlíku a jak to bylo staré. „Chtěla,“ odpověděla žena koktavě, „chtěla bych dítě, ale s manželem ho nemůžeme mít.“ „Snadná pomoc,“ odpověděla stařena, „ale musíš mi dát dary předem.“ Žena pomaličku vytáhla z vaku zlato, stříbro, koření a další cenné věci, které našla doma, a předala je stařeně. „Dobrá,“ řekla stařena a skřípavě se zasmála, „je mnoho možností jak ulevit tvému trápení. Kam se hrabe Příroda a její takzvané dobré síly na má kouzla?“ Žena naprázdno polkla, když spatřila stařenu, jak do kotle hází veliké dřevěné polínko. „Síly dědiců zčernalého a kladiva jeho,“ začala zaříkávat stařena, „vytvořte dítě, které požadujeme.“ Babizna potom poručila ženě, aby si ze svého stehna vyřízla kousek masa, protože to prý byla nutná oběť. Když tak žena ve velikých bolestech učinila, babizna maso i s krví vzala a přimíchala ho do kotle. „Teď,“ řekla stařena, „vytáhni svou lískovou hůlku a vyvrchol se s její pomocí do kotle. Potřebuji část tvé plodivé síly.“ Žena se roztřásla strachem. „Ale,“ odvětila, zatímco se ve své řeči zadrhávala, „nebude to zneužití posvátné lískové hůlky a posvátného aktu? Nepřivolám na sebe hněv bohů?“ „Jestli chceš své dítě,“ odpověděla stařena neústupně, „musíš mě poslechnout.“ Žena tedy učinila, jak stařena poručila. Vzala lískovou hůlku a započala s nepřirozeným křesáním ohně. Zdálo se jí, jako by přitom vzniklo něco odporného, co se jako přízrak odplížilo do kotle. „Nepočítej s tím,“ řekla nakonec stařena po dlouhém zaříkávání, „že bude mít lidskou duši. Tvá síla dodá sílu přízraku. Ale co, alespoň bude chytřejší než obyčejný člověk.“ Nakonec babizna z kotle vytáhla polínko, které tam předtím hodila, a vytvarovala ho do podoby dítěte. To okamžitě ožilo a začalo brečet. Kůra se stala kůží, větve rukama a nohama. Děťátko bylo docela krásné, dokonce se ženě podobalo. „Tady,“ řekla stařena a podala dítě ženě, které se na tváři objevil úsměv. „Teď jdi,“ poručila stařena a žena poslechla. Když za sebou zavírala dveře, všimla si, jak stařena začala pomalu získávat svou skutečnou odpudivou podobu.
Doma ve vesnici měl manžel ohromnou radost. Konečně měli děťátko, chlapečka, po kterém toužili. Muž se ženy neptal, jak k němu přišla, prostě byl rád, že je doma konečně veselo. Ze začátku bylo vše v pořádku, ovšem postupem času byl chlapec stále podivnější a podivnější. Ani mu ještě nebyl rok a už se naučil mluvit. Za pár dní se dokonce naučil i chodit a byl neobyčejně rychlý. „Teda,“ pomyslel si muž, „to je velice zvláštní dítě.“ „Mámo,“ promluvil chlapec divným hlubokým hlasem, „mám hlad.“ „Ale jistě synáčku,“ řekla žena, „tady, vezmi si kousek chleba.“ Ovšem chlapec si nevzal jenom kousek, ale snědl rovnou celý bochník. Manželům se zdálo, jako by zároveň trochu povyrostl. „No,“ řekl muž a poškrábal se na hlavě, „alespoň z něho bude silák a dobrý pomocník.“ Pak se se všemi rozloučil a vydal se pracovat na pole. Později toho dne, bylo to kolem poledne, chlapec opět promluvil: „Mámo, mám pořád hlad.“ „Ovšem,“ odpověděla vlídně žena, „napij se mlíčka.“ A podala chlapci velikou misku s mlékem. Jenže on se nenapil jen trochu, celou ji vypil, a dokonce si pochutnal i na samotné hliněné mističce. Zanedlouho chlapec opět promluvil: „Mámo, mám hrozný hlad.“ „Počkej, chlapče,“ odpověděla žena, „musím něco uvařit.“ „Jenže já chci jíst teď,“ řekl chlapec nesmlouvavě. Když poznal, že se mu jídla nedostává, ohromně se rozzlobil. Při tom jedování se mu roztáhla pusa tak moc, až žena samotným úlekem vykřikla, ale nebylo jí to nic platné. Chlapec ji spolkl i s oblečením. Když se pak muž vrátil domů z pole, nikde svoji ženu nemohl najít. „Kde je?“ zeptal se chlapce, který byl podezřele vysoký. Ale chlapec jen odpověděl: „Táto, mám hlad, dej mi něco k jídlu.“ Když chlapec zjistil, že mu muž nevěnuje pozornost, rozhněval se a muže spolkl i s jeho sekerou, kterou měl zastrčenou za vyšívaným páskem.
Brzy chlapec, tedy, poněkud veliký chlapec, zjistil, že doma už není nic k jídlu, tak otevřel dveře a vydal se do vesnice. Tam spatřil vůz naložený pytli zrní, u něhož postával nějaký podezřele vyhlížející cizinec. Chlapec k němu přistoupil a jakoby omámen promluvil: „Ve jménu kladiva zčernalého, chléb jsem snědl, mléko jsem vypil, matku jsem pozřel, otce pohltil. A teď sním i tebe.“ Chlapcovi se roztáhla pusa do neuvěřitelných výšek a šířek a pozřela celý vůz i s pytli a cizincem. Nebylo to moc dobré, ale to chlapci nevadilo. Když se potloukal dál vesnicí, přišel až k lesu, kde pobýval pastýř s Ovcemi. Když pastýř chlapce uviděl, okamžitě mu došlo, že má co dočinění s těmi nejodpornějšími kouzly. Pokusil se využít svou sílu k tomu, aby chlapce zastavil, ale ten jen řekl: „Ve jménu kladiva zčernalého, chléb jsem snědl, mléko jsem vypil, matku jsem pozřel, otce pohltil, vůz s cizincem i pytli spolkl. A teď sním i tebe.“ Pastýř se sice snažil bránit, ale jeho síla nebyla dostatečně mocná. Chlapec ho pozřel i se všemi jeho Ovcemi. Takový náklad chlapce pěkně roztáhl a protáhl. Ohromně ztěžkl a každý jeho krok otřásal Zemí až do dalekých krajů.
Nikdo si s ohromným chlapcem nevěděl rady, každý se mu vyhýbal. Když už se zdálo být vše ztraceno, najednou chlapec spatřil u lesa babičku s ušlechtilýma očima, jak tam něco v Zemi ryje motyčkou. „Ale, ale,“ řekla babička vlídně, když k ní chlapec přistoupil, „ty jsi ale veliký.“ Chlapec na to hned spustil: „Ve jménu kladiva zčernalého, chléb jsem snědl, mléko jsem vypil …“ Ale ještě dříve, než to stačil dopovědět, ho babička praštila svou motyčkou přímo do břicha. Chlapec vykřikl a zasyčel. Netrvalo dlouho a zhroutil se na Zem. Když se tak stalo, babička začala zaříkávat. „To je divné,“ říkali si kolemjdoucí, „to musí být nějaká mocná léčitelka.“ Tvář babičky se trošku proměnila a zazářila. Kolemjdoucí poklekli a v pokoře sklonili hlavu. Ta babička totiž byla sama Matka Země.
Už se stmívalo, když se chlapcovo tělo proměnilo ve veliký kus dřeva, z něhož všichni vyskákali – Ovce, pastýř, cizinec s pytli v ruce, muž a žena. Ta posledně jmenovaná cítila ohromný smutek, ne kvůli tomu, že přišla o stvořené dítě, ale kvůli tomu, že porušila přírodní zákony. Vůbec se neodvážila pohlédnout Matce Zemi do obličeje a už vůbec ne na svého muže. Matka Země měla vážnou tvář, kolem ní padaly veliké stíny. Avšak ženu nepotrestala, ale podala jí vlídné zelení se lesknoucí Jmelí s bílými bobulkami. „Vždycky to jde jinak,“ dodala a zmizela v lese. Ještě ten den si žena počala ze Jmelí připravovat léčivý odvar s pomocí jedné vesnické léčitelky. A, světe div se, za několik dní během úplňku otěhotněla. Po devíti kouzelných měsících se jí narodilo překrásné děťátko, které bylo veselé, poslušné, chytré, hodné, laskavé, ale hlavně přirozené. Jako každý normální chlapec i on si dobíral své rodiče občasným zlobením, ale muž se ženou se tomu jen smáli a z celého srdce svého chlapce milovali.
Všechno dobře dopadlo, tedy až na jednu maličkost. Pokud se ptáte, co se nakonec stalo s babiznou z lesa, tak to radši ani nechtějte vědět. Povím vám jen, že když k ní přišla Zubatá Rána, babizna se jí tak vylekala, že spadla, srazila svůj kotel a strašlivou smrtí uhořela v ohni. Smrtka se jí totiž zjevila v té nejodpudivější podobě zubaté příšery s plesnivou kůží, za kterou by se nemuseli stydět ani ti nejhnusnější vetřelci, kteří kdy do Přírody vnikli. Ovšem to nás nemusí zajímat. Důležité je, že žena s mužem žili šťastně a spokojeně se svým chlapcem, ale i s ostatními dětmi a lidmi z vesnice, až do své smrti.
