„Když se bodrý, rozvážný Buk před 4000lety navracel z Jihu, byl les už obsazen Duby a Lískami. To mu nikterak nevadilo – jeho strategii už známe. Snese víc stínu než ostatní stromy, takže může bez problému vzejít u jejich nohou. Ta trocha světla, kterou Duby a Lísky propustí k Zemi, malým dobyvatelům stačila k tomu, aby směřovali neustále vzhůru, a nakonec prolomili koruny konkurence. Pak přišlo to, co přijít muselo: Buky vyrostly nad svůj předvoj a uloupily mu světlo, nezbytné k životu. Toto nemilosrdné vítězné tažení na Sever aktuálně dosáhlo jižního Švédska a není ještě u konce. Přesně řečeno, nebylo by u konce, kdyby nezasáhl člověk. S příchodem Buku začali naši předkové zásadně měnit ekosystém lesa. Vymýtili veškeré stromy kolem svých osad, aby získali místo pro zemědělskou produkci. Kvůli dobytku se vykácely další plochy, a protože to ještě nestačilo, vyháněly se Krávy a Prasata jednoduše do lesa. Pro Buky to byla katastrofa, poněvadž jejich potomci vyčkávají celá staletí blízko u Země, než smějí zamířit vzhůru. V této době jsou pupeny na jejich vrcholcích vydány býložravcům na milost a nemilost. Původně byly počty savců extrémně nízké, protože jim les stěží skýtal potravu. Šance stromu, že zůstane po 200 let nerušen a neožrán, byly velmi slušné – než se na obzoru objevil člověk. Pak už neustále táhli krajinou pastevci se svými nenasytnými stády, která se zběsile vrhala na lahodné pupeny. V porostech prosvětlených kácením se mohly uchytit takové druhy stromů, které Buku předtím podlehly. Tím se poledová [tj. po poslední době ledové] cesta Buku značně ztížila a některé oblasti jím nebyly osídleny dodnes. V posledních staletích k tomu všemu ještě přibyl lov, díky němuž paradoxně velice stouply počty Jelenů, divokých Prasat a Srnců. Zásluhou masivního přikrmování ze strany lovců, majících zájem především na množení parožím ozdobených samců, se kvóty zvýšily až na padesátinásobek přirozeného stavu. V německy mluvících oblastech máme co do hustoty jednu z největších armád býložravců na světě, takže to malé Buky mají těžší než kdykoli dřív. Jejich rozšíření brání i lesní hospodářství. V jižním Švédsku, kde by Buk měl být domovem, najdeme jednu smrkovou a borovicovou plantáž vedle druhé. Jakmile však dá člověk od téhle hry ruce pryč, bude migrace Buků na Sever pokračovat.“ – Tajný život stromů, Peter Wohlleben
„Ekosystém lesa je jemně vyvážený. Každá bytost v něm má svůj koutek, svoji funkci, která přispívá k blahu všech. Tak či podobně se Příroda často popisuje, avšak skutečnost je žel jiná. Tam venku pod stromy totiž vládne zákon silnějšího. Každý druh chce přežít a bere si od ostatních, co potřebuje. V podstatě při tom nikdo nebere ohledy a velký kolaps se nekoná jen proto, že existují mechanismy bránící zásadním přehmatům. Poslední brzdou je pak vlastní genetika: kdo je nehorázně chamtivý a bere příliš mnoho, aniž by dával, ten se připravuje o svůj základ pro život, životní podklad a vymírá. Proto vyvinula většina druhů dnes už vrozené chování, které chrání les před vypleněním. Jeden vzorný příklad už jsme poznali. Je to Sojka, která pojídá žaludy a bukvice, přitom ale zahrabe několikanásobně vyšší množství semen. V konečném výsledku se tak stromy s její pomocí rozmnožují ještě lépe než bez ní.“ – Tajný život stromů, Peter Wohlleben
„František Baluska z Institutu celulární a molekulární botaniky na univerzitě v Bonnu zastává spolu se svými kolegy názor, že se ve špičkách kořenů vyskytují mozku podobné struktury. Kromě předávání signálů existuje nemálo molekul a dispozic, které najdeme i u zvířat. Když se kořen v půdě natahuje dopředu, může přijímat impulzy. Badatelé měří elektrické signály, které se v přechodové zóně zpracovávají a vedou ke změnám v chování. Jakmile kořeny narazí na jedovaté substance, neprostupné kameny či mokré oblasti, analyzují situaci a předávají nutné instrukce růstovému sektoru. Ten vzápětí mění směr a obchází svými výhonky kritická místa. Zda v těchto danostech smíme navíc spatřovat sídlo inteligence, paměti a emocí, o tom momentálně většina badatelů odborníků pochybuje. Jejich nevoli probouzí mimo jiné vytváření analogií se světem zvířat a nebezpečí, že se setřou hranice mezi rostlinou a zvířetem. No a co? Co by na tom bylo tak zlého? Rozlišování rostlina/zvíře je beztak svévolnou konstrukcí, vycházející ze způsobu obživy: jeden upřednostňuje fotosyntézu, druhý požírá živé organizmy. Významné rozdíly existují koneckonců jen ve vztahu k časovému úseku, v němž se informace zpracovávají a proměňují v činy. Avšak mají pomalé bytosti automaticky menší cenu než rychlé? Pokud by se nevyvratitelně zjistilo, jak velice se stromy a ostatní zelení obyvatelé zeměkoule podobají zvířatům, tuším, že bychom na ně brali mnohem větší ohledy.“ – Tajný život stromů, Peter Wohlleben
„V přírodním lese se stromy jednoho a téhož druhu mohou co do genotypu velice lišit. My lidé se sobě oproti tomu svými geny velmi podobáme, takže jsme, viděno evolučně, navzájem spřízněni. Buky jedné a téže lokality si jsou geneticky vzdáleny asi tak jako různé druhy zvěře. Tím pádem má každý strom velmi osobité vlastnosti. Někteří jedinci zvládají sucho lépe nežli chlad, jiní mají silný imunitní systém, zatímco dalším třeba nijak zvlášť nevadí mokré nohy. Když se prostředí změní, ze všeho nejdřív to odnesou nepříliš odolné exempláře. Několik starých stromů uhyne, avšak většina lesa vydrží.“ – Tajný život stromů, Peter Wohlleben
„Koneckonců jsme i my součástí Přírody a naše tělesné dispozice jsou takové, že dokážeme přežít jen díky organizované substanci jiných druhů. Tuto nutnost sdílíme se všemi živočichy. Jde o to, jestli náhodou při využívání lesního ekosystému nepřekračujeme míru, a zda bychom stromy, analogicky k zacházení se zvířaty, nemohli ušetřit zbytečného utrpení. Tak jako u živočichů, platí i tady, že užívání dřeva je v pořádku, pokud stromy mohou žít v souladu s danostmi svého druhu. A to znamená, že mohou naplnit své sociální potřeby, vyrůstat v opravdovém lesním klimatu s nenarušenou půdou a předávat své vědění dalším generacím. Alespoň část z nich by měla důstojně zestárnout a poté zemřít přirozenou smrtí.“ – Tajný život stromů, Peter Wohlleben
