Žil byl malý hoch, zvídavě na svět hleděl,
milý byl, trošku zvláštní, co bych vám o něm pověděl?
Poslušný – avšak nespoután,
upřímností, odvahou nadán!
Když se však rozhodli ho vedle dalších postavit,
nutili ho dělat věci, srovnávat se, body nashromáždit:
„Musíš splnit to a to, býti tím a tím,
co to mluvíš, nebreč, co já vím?“
Otázky byly nezodpovězeny,
na mladíka křičeli,
„tam nesmíš!“ volali.
Hezky pěkně popořadě – stáli, byli šacováni,
mladík volal po svobodě – v dáli slyšel volání:
„Nech ty chladné obličeje, směj se jejich slabosti,
nevědí, že předci tobě vyjevují moudrosti!
Bojovali vprostřed lesů, prostě stáli odění,
za svobodu, za rod, Zemi, duchy krajiny chránění.“
Pozor – pohov! Nazdar – zdar! Běž a dělej kotrmelce,
srovnávej se, nechoď tam, pouze po vyznačené cestě – mám zavolat mamince?!
Chladné výrazy, co se nezajímají – rozhodují o životě,
o mladíkovi, jeho srdci, duši, touze – touze býti tím, kým je!
Medový hlas vprostřed lesů, maminky objetí tak
mladíkovy slzy suší, plamen v srdci rozpálí pak.
Měl jsem tehdy být silnější, nedopustit podrobení,
co by se mnou tehdy bylo, nevím – byl bych svobodný!
