Nastalo ticho. V dáli se zvedl silný Vítr, který svým prouděním čechral koruny vysokých stromů v tolika různých směrech, že to vypadalo jako nějaký lesní tanec velikánů. Jako by Buky, Jasany, Habry a Duby řádily v divokém reji oslav. Pramen studánky stále příjemně chladil a jeho zvuk mi dodával pocit klidu. Krajina se proměnila. Bezinky již byly úplně černé, krvavé, naplněné mocnou léčivou silou. Na vzdálených lesních Jabloních se těžce nesla poslední žlutá jablíčka, Ostružiníky pod vysokými Buky se leskly hojnými plody na trnitých šlahounech. Uslyšel jsem hudbu. Zvuk dlouhé dřevěné píšťaly, strunných nástrojů a zvučných podivných houslí. Vítr dul a dul. Skrze listnatou lesní střechu prosvítaly oranžové paprsky zapadajícího Slunce. Shora ke mně přilétaly bílé chomáčky připomínající nitě Matky Země. Vodní hladina studánky se zlatě leskla a vlnami odpovídala na sílu Větru. Tajemná veselá hudba se stále přibližovala. Pocházela snad z jiných světů? Ještě dříve, než jsem se stačil otočit, mě za rameno chytila ruka muže, který se zdál být o hlavu vyšší než já samotný, aby mi tak ukázal své postavení. Byla to ruka muže, který mě již na tomto místě navštívil. Oděný byl do slavnostního plátěného oblečení převážně bílé barvy s občasnými červenými vyšívanými vzory. Měl na sobě dlouhý lesklý plášť, na zlatých vlasech mu volně ležel věnec z Třezalky. Byl to švarný sluneční Mocný Vid. V jeho vlídných modrých očích bylo možné spatřit potěšení z vydařeného vylekání. „Doufali jsme,“ promluvil medově, „že se k nám přidáš.“ Ukázal za sebe. Teprve nyní jsem si uvědomil, že se pod vysokým Jeřábem, který byl obtěžkaný nespočtem rudých jeřabin, rozkládá dlouhý dřevěný stůl obklopený ručně hoblovanými lavicemi. Pořádně jsem se rozhlédl. Na stole se nacházela spousta jídla a pití, až oči přecházely. Byly tu různé ovocné koláče posypané lněnými semínky, jablka, hrušky a švestky, maštěná jáhlová i ovesná kaše, žitné placky, pšeničný chléb a jablečné víno, tekuté jablko. U stolu pak sedělo pět dalších bohů. Než jsem se však stačil rozkoukat, už jsem spolu s Mocným Videm seděl u stolu také. Společnost ztichla. Naproti mně seděla krásná Květinová Dívka s věnečkem z květin a z podzimních plodů na hlavě. Usmívala se. Její jemný růžovobílý šat vlál volně ve Větru. Její laskavé oči se na mě dívaly, však jsem věděl, že mě na tomto místě znovu navštíví, že se spolu s Mocným Videm odebere z nebeské Země Jablek na toto tajemné místo. Avšak sami tu nebyli. U stolu seděli ještě další dva muži a dvě ženy, zatímco všichni v rukou drželi nějaký hudební nástroj. Sledovali mě. Byli zvědaví. „Rád bych ti představil,“ pravil Mocný Vid, zatímco z hliněné misky popíjel tekuté jablko, „své bratry.“ Pořádně jsem si je všechny prohlédl. Jeden muž byl oděný do stříbřitého pláště, druhý do tmavě modrého. Oba vypadali spokojeně. Ten první v ruce držel dřevěný strunný nástroj a pečlivě sledoval okolí. Vypadal rozvážně, dbal na to, aby pečlivě dodržoval rytmus. Rytmus Přírody. Pravidelný kmit, měření, pravidelný koloběh, který má moc pohybovat silou a vodami ve všem živém. Druhý muž oproti tomu svíral dlouhou dřevěnou píšťalu, na niž rád vyhrával nejrůznější barvité popěvky. Nebál se zajít do vysokých i hlubokých tónů. Na hlavě měl zvláštní klobouk s ptačími pery. V jeho očích byla radost, ale i trochu záludnost. Rád hnal Ovce po pastvinách, mračna po Nebesích, různými směry, různými stranami, aby vše zůstalo v pohybu a vše bylo živé. Rád rozdmýchával ducha a promíchával jeho síly, vůně a zvuky. Vedle mě seděli tři bratři, kteří tak představovali Slunce, Měsíc a Vítr. Naproti nim seděly jejich ženy, nádherná Květinová Dívka s dlouhými lesklými vlasy, které na čele občas zasvítila jasná Ranní Hvězda, poté stříbřitým vlasem zdobená děva Luna, prohánějící se za noci hlubokými lesy a zjevující se ženám, které potřebují její pomoc s očistou, krví a vodami, dále pak zvučným hlasem obdařená Větrnice, která dokáže prozkoumat každé místo, každou skulinku, a předat o něm zprávy. Mocný Vid se na mě díval. Vypadalo to, jako by věděl, nad čím přemýšlím, jako by byl jako Slunce nadán mocí vše vidět, a to nejen v minulosti a v přítomnosti, ale i v budoucnosti. Pokud měl někdo dar předvídání, pak to byl on. Koně přešlapují po dřevěných tyčích, lidé chtějí znát vůli bohů, chtějí vědět o budoucnosti. Čas je koloběh. To, co bylo v minulosti, projeví se v přítomnosti a v budoucnosti. To, co bude v budoucnosti, projeví se v minulosti a v přítomnosti. Věčný pohyb života. Věčný běh. Koloběh. Tajemná hudba se nesla k mým uším. Smál jsem se, ochutnával plody zrající Přírody, jedl koláče a pil jablečné víno. Cítil jsem pokoru a vděčnost. Květinová Dívka vyprávěla pohádku o Vlkovi a Lišce. Všichni se smáli. Mocný Vid, měsíční Ochrany Vid a Větrný Vid se pošťuchovali, povídali si o mně, neboť mě dobře znali. Onehdy jsem k Měsíci promlouval nějaké zaříkání, které mi samo přicházelo do úst. V hlavě jsem mezitím uviděl mladou dívku, která otvorem v polorozpadlém roubeném lesním domečku viděla Měsíc v tmavém novu. Modlila se. Říkala ta samá slova, která se mi objevila v ústech. Paměť krajiny. Slyšel jsem písně krajiny, její popěvky a melodie. Zpěvy duchů. Slavili jsme. „Ať je světlen, leden, bílen,“ dokončila Květinová Dívka pohádku sladkým hlasem, „ať je břízen, duben, květen. Červen, lípen, chrpen, vřesen, šípen či listen, vždy je něco, čemu se smát, vždy je nad čím uvažovat.“ Šípky na vzdálených keřích byly jasně červené, tvrdé a chránící. Hudba krajiny se nesla do dáli. Stůl i s darem rohu hojnosti zmizel spolu s ní. Poslední odešli Mocný Vid s Květinovou Dívkou, oba vyšší než já. Poděkoval jsem jim za to, že jsem s nimi dnes mohl slavit a hodovat. Večer byl velmi teplý, i zde v lesním stínu. Pomaličku jsem se otočil a odešel zpět ke studánce, kde jsem se posadil do mechové podestýlky. Zdálo se, jako by některá zvířátka, malá i velká, cítila neklid. Jako by se všichni snažili nasbírat co nejvíce jídla, ať už do svých zásobáren nebo velikých žaludků. Osamělého Medvěda bych v tuto dobu věru sám potkat nechtěl. V dáli jsem zaslechl vlčí zavytí. Zamyslel jsem se. Čistá studánka spokojeně šuměla.
