Ještě by Paionů víc byl usmrtil Achilleus rychlý, ale ten vírnatý tok se rozhněval na něj, a přijav podobu muže, ho okřik a promluvil z vířivých hlubin: „Achille, příliš řádíš a příliš zločinů pášeš nad jiné lidi, vždyť stále tě samotní bohové chrání. Jestli ti dovolil Zeus, abys veškeré Trójany zničil, aspoň je vyžeň z mých vod a na pláni páchej ty hrůzy, neboť mé rozkošné proudy už docela plné jsou mrtvol, nemohu v jasné moře svůj tok už nikterak vlévat, svírán mrtvými těly, a ty tu jen zabíjíš zhoubně! Přestaň už, vladaři lidu; vždyť ze všeho jímá mě hrůza!“ … Bůh vyrazil, vzdouval se, zuřil, rozvířil všechny své vody … Tu Achilleus vyšvihl se z víru, vyděšen rozběh se plání a hbitýma nohama pádil … Vzkypělý proud Achilla dostihl vždycky, ač byl nesmírně silný – jsou zdatnější bozi než lidé. –– Ilias, Homér

Můj pohled je upřený na dřevěnou poličku, kde v červeném šátku leží zabalená lísková virgule, proutek, hůlka. Ta hůlka, pro kterou jsem si šel za svítání k jezírku, u něhož rostla statná Líska. Ta, kterou jsem s vděčností pomocí kamene zbavil kůry, neboli kůže stromu, potom šlach a svalů, až zůstala pouze kost neboli holé dřevo. Hned jsem poznal vliv čtyř větrů a sil, když se na jejím spodním okraji na bílém dřevě objevily čtyři hnědé skvrnky, které směřovaly do stran. Poznal jsem, že i přes svou tvrdost dokáže najít vodní prameny a vnímat síly. Naposledy jsem tuto hůlku použil před rokem a stále si nejsem jistý, jestli ji budu potřebovat. Přeci nejdu do doupěte přízraků, nejdu do středu hustých hvozdů, kde by se hemžili hadi, nejdu ani do bouřky, půjdu jen po okraji lesů, kudy se stejně táhnou lesní stezky a rušné betonové pásy, takže přeci žádné dobrodružství očekávat nemůžu. To ani nejsou lesy. Když jsem si to uvědomil, trošku jsem posmutněl a odpověděl na svůj pocit mírným povzdechem. Červený šátek jsem však sledovat nepřestal. Netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, že to, co jsem si původně myslel, není tak úplně pravda. Vždyť jsem se s Lesůpánem s černými vlasy přeci jednou setkal na pouhé hranici mezi polem a lesem, a to v místě, kudy nedaleko silnice vedla pěšinka.

Tato příhoda se stala někdy na jaře v době mého dospívání. Všech těch divokých pocitů na mě zkrátka bylo už moc. Šel jsem po okraji lesa. Hledal jsem houby nebo bylinky? Ne, prostě jsem se jen tak bezmyšlenkovitě procházel, zatímco se máma, babička a bratři drželi na jiném místě. Když jsem však téměř omámen vkročil do lesa za pomyslnou hranici, pomalu jsem nasál čerstvý lesní vzduch a s ním i sílu. Sílu, která mi zamotala hlavou a všechny ty zajímavé divoké pocity ještě více vystupňovala. Tu najednou se to stalo. Ze všech stran mě obklopili malí létající modročerní broučci, kteří se na svých křidélkách drželi ve vzduchu. Připadalo mi, že vypadají docela lidsky, dvě nožičky, dvě ručičky, takoví rarášci. Obklopili mě jako nějakou svou kořist, avšak dotknout se mě neodvážili. Jak by také mohli, vždyť lítali v párech – jeden byl dole a druhý těsně nad ním. Teprve nyní mi došlo, že jsou spojení. Pocit se zesílil. Toto místo spolu s vladykou lesů chtělo, abych učinil oběť Matce Zemi. Kdybych vzdoroval, hlava by se mi asi zamotala tak, že bych omdlel a dopadl do mechové podestýlky. Takhle jsem vykonal, co po mně bohové a lesní duchové chtěli. Zároveň jsem se nad sebou zamýšlel. Pochopil jsem také, že na různých místech sídlí různí duchové, kteří jedny věci schvalují a druhé trestají – jejich poznání leží v pocitech, vlastním úsudku a lidových příbězích o daném místě. Zároveň jsem pocítil sílu pána lesů a pastýře duší, kterou od té doby bezpečně poznám.