„Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům (Avarům), kupec Sámo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšným, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito.“
– Fredegarova kronika, 7. století
Jedna věc se Vindům musí nechat, a to, že umí dokonale splynout s lesem. Jsou schopní vytvořit pavučinu vesnic, které se vzájemně podporují rychlými přesuny bojovníků. To se jim hodilo, když se mnozí z nich celí zoufalí a zubožení doplazili k východní Bílé řece, aby se u ní ukryli a nabrali dech. Nepřátelé pobíhali všude kolem. Avšak netrvalo dlouho a bez sebemenšího znamení se na ně vylila taková voda, že to všechny přítomné překvapilo. Listí stromů zašumělo. Na hladině řeky se objevila půvabná a poněkud průhledná ženská postava. „Nebojte se,“ promluvila řeka k Vindům, „a běžte zpět do srdce světa. Vyžeňte panovačné cizince i ty, kteří by vám v tom měli bránit. Běžte rychle, důkladně, obsaďte každou důležitou oblast, ať si všichni myslí, že se nerodíte, nýbrž že se jako obilí sejete.“ Vindům se v srdci zjevila nová odvaha, a tak vyrazili posilněni touhou po domovu, touhou po krajině, se kterou se cítili být spojení. Byla to jejich povinnost.
Když se pak přihnali podivní oškliví jezdci z bažin, bez povšimnutí se prodrali kolem Vindů, neboť ti splynuli s lesem a houštinami. Jezdci si to zamířili přímo proti cizincům, a i když vyrazili v zásadě za kořistí a dobýváním, nevědomky tím Vindům pomohli naplnit vůli bohů. Cizinci unikali, chtěli na Jih, někteří si to rozmysleli a chtěli zpět na Sever, ale nyní už nemohli, a to jim nepomohl ani jejich podivný a nesmyslný obřad stavění lodi uprostřed lesa (kterou následně zapálili!). „Měli byste nám být vděční,“ volal jeden prchající cizinec, „že jsme vás nasytili ukořistěným vínem.“ „A vy nám,“ odvětil smějící se Vind, „za slova pluh, Rež (tj. Žito) a že skloňujete s -em.“ Jejich napůl tlumočený rozhovor rozhodně neměl hlubšího významu, neboť přeci jen mezi Vindy a cizinci stále vládla vzájemná nechápavost. Ale jinak se někteří s některými měli celkem rádi. Vindové postupně s pomocí bohů znovu obsadili celé srdce světa.
Po dlouhém čase však přišli z Východu další jezdci, kteří si Vindy na okraji srdce světa podmaňovali. Na druhém, západním konci se pak opět začali rozpínat cizinci, tentokrát se pro změnu pomátli v tom, že přejali náboženství kříže a mnozí z nich si díky tomu začali znovu připadat tak trochu nadřazení. Mnozí z Vindů už to šílenství nemohli dále snášet, chtěli upevnit své místo na světě, své dědictví. Proto se vydali do hor prosit správnými obřady o pomoc pramen západní Bílé řeky a pramen Červené řeky. Obě jejich přání vyslyšely, a dokonce se domluvily se Slunečním Hrdinou a duchem rostlinky Rozrazila a poprosily je, aby se pokusily Vindy zachránit. Hodný a odvážný Rozrazil souhlasil a přišel k lidem v lidské podobě. Nemluvil ze začátku vindskou řečí, ale nějakou prazvláštní podobou řeči předků. Rozrazil v lidské podobě se stal vladykou i vojvodou, uměl vždy správně navést vindské jednotky proti nepříteli, uměl kouzlit, vyjednávat, a dokonce sjednotil polovinu Vindů tak, aby táhla za jeden provaz. Uzavřel dohody s nejvýznamnějšími vindskými rody, měl plno potomků a zajistil si tak vliv a moc, aby mohl zahnat jezdce, kterým Vindové říkali obři, a také cizince s křížem. Lidu byl prospěšný a všichni ho měli rádi. Když pak viděl, že si Vindové pevně zajistili své místo v srdci světa, dal jim ještě nějaké rady do budoucna, načež odešel do jiných světů. Vlídný modravý záblesk v jeho očích pak ještě dlouho zněl v paměti Vindů, pro něž tímto téměř skončila doba zmatků. Mnoho velikých změn a událostí má v budoucnu nastat, mají se dít děsivé věci, ráz krajiny se má dočista proměnit, dojde k ničení nebývalých rozměrů, avšak potomci Vindů si stále udrží většinu místa v srdci světa, které jim bylo kmenem bohů předurčeno k opatrování.
