Važme si Země a nezahřívejme ji více, než je potřeba, protože vše se nakonec stejně obrátí proti nám. 😉
„Hle, viz mé ožehlé vlasy, viz, co žhavého pýří mám na tvářích, co ho mám v očích! Toť tvá odměna pro mne, tu poctu mi za plodnost dáváš, za služby mé: že motyk a ruchadla zakřiveného snáším rány a po celý rok se nechávám týrat, zeleň že dobytku dávám, a obilí, lahodný pokrm, lidskému rodu, a vám že přináším kadidlo vonné? Ale snad já si záhuby zasloužím: čím si však toho zasloužil bratr, čím vodní říš? Proč ubývá živlu, jehož nabyl on losem? Proč příliš se od Nebe vzdálil? Jestli tě nedojme však ni ke mně, ni k bratrovi láska, nad svým Nebem se smiluj! Jen pohleď na obě točny: z celého Nebe se kouří! A budou-li stráveny ohněm, příbytky vaše se zhroutí! Sám Atlás už zápasí těžce, sotva je s to, by udržel na plecích Oblohu žhnoucí! Zajde-li moře a Země i Nebes královský palác, v chaos pradávný splyneme zas. Nuž plamenům vyrvi to, co zbývá ještě, a zachraň Vesmír svou péčí!“ – promluva Země, Faëthón, Proměny (II. kniha), Publius Ovidius Naso
