Jednoho dne přiběhl zářivý Jelen do nebeské říše, kde se rozkládaly ohromné sady s Jabloněmi, jež nesly zlatá jablka chutnající po medu. Všude kolem bylo ticho. Jelen na sebe vzal podobu odvážného mladého muže a zamířil si to přímo k chaloupce na okraji lesa, kde bydlel jeho strýc i dědeček v jedné osobě. Ten, který všechno započal a jehož chaloupka byla nedaleko stromu světa. Nemusel nic říkat. Dědeček sám poznal jeho záměry a s ohromnou holí, která měla moc udržovat řád, vyrovnávat počasí a střídat roční období, vyšel před chaloupku. Na jeho tváři se mihla starost. „Je jich stále víc,“ promluvil mladý muž. Dědeček, oděný jen v hrubém plátěném oblečení, pokýval hlavou a svolal sněm. Přišli všichni, kdo se zrovna nacházeli v nebeské říši. Byli tu bratři onoho švarného mládence neboli Slunce, a sice Měsíc i Vítr. Přišel i Bouřný Otec, Otec Nebe, s hromovým zábleskem v očích. Z počátku nic neříkal, ovšem zvědavost mu nakonec nedala. „Proč,“ zeptal se, „z jakého důvodu jsi nás sem svolal, otče?“ Upřel zrak na dědečka, kterému tehdy všichni říkali Nebeskozářivý. Ten jen otevřel dlaň se dvěma kamínky ve tvaru šípu, jeden z nich byl z křemene a druhý celý černý, napůl průhledný. Bouřný Otec pochopil. „Vykovej mi sekeru,“ promluvil, „a ostré blesky, tak ostré, že udělají kráter do Země, což se mi sice nelíbí, ale nemáme jinou možnost.“ Nebeskozářivý pokýval hlavou, načež se mu vmžiku hůl, kterou držel v ruce, proměnila v ohromné kladivo, které kdysi dostal darem od neznámých bytostí. Nebylo to však obyčejné kladivo a vypadalo docela jinak, než co lidstvo za celé své bytí kdy vytvořilo. Tímto kladivem se po vystoupení Země z Vod Ohně Nebes uklidnily. Jeho povaha vstoupila do povahy Přírody, neboť mezi všemi neznámými bytostmi mimo vejce světů je toto známo jako kladivo Přirozenosti a Rovnováhy. Nebeskozářivý udeřil kladivem o tvrdou skálu – všichni přítomní si museli zakrýt obličej před silným nebeským světlem, které nyní zahalilo celý obzor. Netrvalo dlouho a část skály se proměnila v malé rozpálené úlomky, v malé bleskové střely. Bouřný navíc obdržel hromovou sekeru, která při dešti získává svou sílu, a náramek přes paži, který vysílá přesně mířené blesky. Nebeskozářivý vyzbrojil i švarného mládence, Slunce neboli Slunečního Hrdinu, a to kopím a zářivým mečem, který skála rovněž vydala. Tento meč nejen zářil a planul jako požár požírající suchý les, ale rovněž uměl do nekonečných dálek vysílat sluneční paprsky, které měly moc drtit vše špatné na kousíčky. Poté se kladivo opět změnilo v hůl, načež se ještě zmenšilo v hůlku, malý lískový proutek. S tím si Nebeskozářivý sám bohatě vystačil. Jakmile byli všichni vyzbrojení, připravení a sladění ve svých záměrech, uklidnili se silou Pelyňku a Jalovce, po čemž střídavě cvičili a odpočívali.
Jejich přípravy však skončily, když ze zemní říše uslyšeli strašlivé zadunění. Něco prorazilo skrze Zemi na povrch. Kameny, písek a prach se valily po stěnách podivné hory. Černý kamínek v ruce Nebeskozářivého se rozpálil. Každý, kdo byl napojen na sílu tohoto kamínku, byl posednut běsy a povolán k boji, povolán běsnit. Křemen v ruce Nebeskozářivého však tomuto druhému kamínku bránil, nedovolil podivné zlé síle proniknout skrz. Jako první opustil nebeskou říši Sluneční Hrdina, který se přišel blíže podívat k oné podivné duté hoře. Všechno kolem se třáslo a dunělo. Z nitra hory byla cítit závist a nepřirozenost, veliká, největší, nejkřivější. Netrvalo dlouho a ven začali vycházet kromě divných tvorů též ještě divnější obři, mnohdy viditelní, mnohdy neviditelní jako vše trhající a vše požírající přízraky. Většina z nich byli krvepijci s pokřivenou tváří. Sluneční Hrdina je chtěl zahnat, už se rozmáchl k úderu mečem, když tu se najednou stalo něco nečekaného. Meč v jeho ruce se zastavil. Někdo vyvrhl plodnost Matky Země na povrch, do ovzduší, do ohromných výšek v podobě černošedého prachu. Hora navíc začala chrlit nekonečný oheň, jenž pohltil okolní lesy. Nebeská zář mizela, všude zavládla nepřirozená tma. Neměla denní ani noční světlo, tato byla zlá. Vyvržena závistí, krutostí, křivostí. Všechno živé se dusilo a mrzlo. Sluneční Hrdina byl zaražený, ale strach nepociťoval. A to ani tehdy, když se jako poslední z hory vyplížil největší a nejvyšší z obrů. Ten byl celý zčernalý, pokřivený ve tváři i v mysli. Jinou podobu na sebe tento obr vzít nedokázal, neuměl to, a záviděl kráse bohů, která vycházela z jejich vnitřní podstaty. Tato jejich podstata se pak projevovala navenek, v jejich ladnosti.
Zčernalý obr Křivdy pán zlověstně zaduněl, metal kameny, nekonečným ohněm i poraženými stromy. Tma a kouř již pohltily celou Zemi, nikdo více neviděl světlo. Sluneční Hrdina mu pohlédl do tváře a od srdce se rozesmál nad jeho slabostmi, nad jeho ubohostí. Křivdy pán pocítil vztek a vší silou se rozmáchl. Málem Slunečního Hrdinu zasypal popelem, ten však uskočil a sekl obra svým světelným mečem do ruky. Kolem to smrdělo hnijícím masem a zdechlinou. Obr hrubě vykřikl, nikoli bolestí, nýbrž zděšením nad tím, jak vypadá. Chtěl všechno kolem zničit. „Do boje,“ zařval na své nohsledy, „tohle je naše jediná možnost jak Pravdu, tedy řád Přirozenosti, Přírodu, pokřivit a rozdrtit. To kladivo jsem měl získat já.“ Tu se však ozval hrom. Déšť se snažil rozmetat nepřirozený kouř, ale nepovedlo se mu to. Nicméně i tak mnozí zlí tvorové zeslábli a pocítili strach, Země se naopak uklidňovala – déšť ji těšil. Netrvalo dlouho a uprostřed černočerné tmy začalo zářit nespočet blesků, které svými střelami zasahovaly obry a různé krvepijce. Bouřný Otec se vší silou pustil do bitvy. Někteří špatní tvorové se učinili neviditelnými, usadili se na některých místech a pokřivili tam stromy, zvěř i rostliny. Pán Lesů však mnohé z nich dokázal zkrotit a spoutat, mnozí v běsnivém křiku unikali. Bouřný zasáhl skupinu obrů. Vůbec se s nimi nepáral, prostě je chtěl rovnou zabít, zničit, vyhnat pryč. Někteří se schovali a utekli, někteří byli vyhnáni mimo vejce světů, jiní pozřeni nebeským ohněm. Bitva probíhala po celé Zemi, každý tvor, každá bytost ji pocítila.
Sluneční Hrdina byl zadýchaný, vůbec nevěděl, z které strany by měl na ohromného obra udeřit. Podivný kouř zachycoval jeho sluneční paprsky, takže většina z nich ani neměla příležitost obra zranit. Zatajil se mu dech, když nakonec obr vytáhl své divné křivé kladivo, které bylo navíc prolezlé červy, takovými, kteří dokážou vlézt do těla oběti a způsobit nemoc. Sluneční Hrdina sice zářivým kopím probodl tvrdou obrovu kůži, ale nevypadalo to, že by mohl dosáhnout vítězství. „Přenech ho mně,“ ozval se za ním najednou laskavý hlas, „to je mezi námi. Běž se postarat o krvepijce.“ Byl to hlas Nebeskozářivého, který v ruce držel svou lískovou hůlku. Sluneční Hrdina poslechl a jako Slunce při denní cestě začal vysledovávat po celé Zemi místa, kde se krvepijci nacházeli, a postupně mnohé z nich vyháněl a spaloval. Změnil se ve zlatého Orla a chytal různé tvory jako skutečný Orel hady. Mezitím Nebeskozářivý samozřejmě vůbec na nic nečekal, ale rovnou mávl svou hůlkou, aby na zlého obra Křivdy pána uvrhl kouzlo času, aby se obr vyčerpával a udeřil vždy na místo, kde Nebeskozářivý nebyl. „Čas,“ zaduněl Křivdy pán, „teď jsi Pán Času ty, ale budu jím já!“ Dunění. Nebeskozářivý neodpovídal, prostě postupně začal obra poutat, svazovat zaříkáváními. To probíhalo až do doby, kdy Křivdy pán pevně uchopil své kladivo a kouzlo zlomil. Když to Nebeskozářivý zpozoroval, bleskurychle proměnil svou hůlku zpět ve své vlastní kladivo. Došlo k boji, všechno bylo zmatené a neurčité. Kladiva se srazila. Znovu. Zas. Celé bytí, celý svět se třásl a málem by se na kousíčky rozpadl. Jenže Nebeskozářivý při jednom odrazu využil vhodné příležitosti a použil svou nejsilnější zbraň – rukou do vzduchu nakreslil kruh, do něhož vložil svou sílu, sílu života a smrti. Křivdy pán jen zmateně hleděl kolem sebe. Kruh ho poutal neuvěřitelně mocně. Nakonec Nebeskozářivý nakreslil čtyři směry, kříž, doprostřed kruhu. „Málem,“ řekl udýchaně, „se vše změnilo zpět v Oheň a Vodu, ale teď už ne. Teď se ti brány světa navždy zavřely.“ Křivdy pána popadlo něco neviditelného a mrštilo jím zpět do duté hory, do hlubin, do nekonečných hlubin, mimo vejce světů. Kruh s křížem mu navždy zatarasil cestu do Přírody, může jen mluvit s některými tvory, nemůže však nikdy více proniknout do podzemní, zemní i nebeské říše. Křivdy pán byl Nebeskozářivým navždy vyhnán.
Nekonečný oheň se uklidnil, spustil se dlouhotrvající déšť. Země vzdychla. Bouřný začal s očišťováním. Z Nebes najednou v hrudkách padal ten popel, který je předtím pokrýval a tvořil tmu. Po nějakém čase bylo opět vidět denní světlo, celá Obloha zářila, i Sluneční Hrdina byl najednou znovu celý silnější a usměvavější. Země rodila a plodila jako divá, Květinová Dívka, ta nejkrásnější dívka, jakou kdo kdy viděl, přišla za Slunečním Hrdinou a políbila ho. V jejích zdravých dlouhých vlasech voněly luční i lesní květy. Včely, sluneční bytosti, znovu hledaly pyl na barevných prozářených květinách, aby mohly tvořit med a aby se v dutinách stromů v opuštěných úlech mohla tvořit medovina. Lidé počali velebit denní světlo a Nebeskozářivého – přinášeli mu nejvíce obětí, nejvíce se k němu modlili. Ptáčkové zpívali, zvířátka se radovala, rostliny rychle a zdravě rostly. Nebeskozářivý se usmíval, v jedné ruce držel hůl ročních období, druhou rukou si oprášil svůj plátěný šat. „Teď,“ promluvil nakonec ke všem přítomným, „začíná zlatý věk.“
