Nedaleko severního jezera, kam lidé již v dávných dobách rádi zašli, aby se dostali do hlubšího spojení s Přírodou a vyvážili své pocity, bydlel samotářský had. Měl vše, co každý v životě potřebuje, a nemusel se starat o přísun potravy, protože jídla bylo dostatek. Dědeček Příroda, Pravdy Vid, byl na něj skutečně velmi hodný. V jezeře byly dva malé ostrůvky a na jednom z nich se nacházela kachní vesnice. Protože had uměl plavat po vodě, častokrát do jejich vesnice zavítal a vyprávěl příběhy. Většinou se však v těchto příbězích vytahoval a předstíral, že je hrdina, kterému se podařilo porazit všelijaké podivné a silné bytosti. Ze začátku to působilo vtipně, ale had se začal vytahovat čím dál tím víc. Nakonec ho nikdo neměl rád. Když nastalo období nedostatku a v jezeře už nebyly skoro žádné ryby, Kachny si všimly, že se jim ztrácí jídlo. Protože byly moudré, zašly do dubového háje a zeptaly se nejmocnějšího Dubu, kam se jídlo podělo. Dub odpověděl, že to byl jejich přítel had, který nemohl v jezeře najít dostatek ryb pro svůj náročný jídelníček. „Tady už přestává všechno,“ řekl kachní náčelník, „stěhujeme se dále na Jih, stejně tu už žádná potrava není.“ Když Kachny odešly, had zjistil, že mu dochází obživa, a tak začal prosit Přírodu o pomoc. Příroda se nad ním slitovala a dala mu dostatek potravy, aby přežil. Ale stále to hadovi nestačilo, i když měl plno volného času. Místo toho, aby se věnoval obřadům, modlitbám, péči o rodinu a pomoci ostatním, začal přemýšlet nad tím, koho by oklamal. Poblíž se nacházelo mnoho vesnic a hadovi se vždycky podařilo najít záminku nebo výmluvu, aby získal více jídla. „Jsem nejlepší,“ řekl si had, „nikdo nemá na mé schopnosti.“ Ale jak víme, časy se mění. Brzy byl opět veliký nedostatek jídla a had se bál o své přežití. Byl už starý a nemohl účinně lovit. Když se vydal do nějaké vesnice, lidé před ním zavírali dveře a nikdo se s ním nechtěl dělit, protože byl chamtivý a všechny podváděl. Dokonce i s pláváním už měl problémy a jen tak tak se dokázal dostat na opuštěný kachní ostrov v naději, že tam něco objeví. A to se také stalo. Na jednom okraji našel čtyři ztracené Žáby. „Mňam,“ řekl si, „konečně tučné a šťavnaté jídlo.“ Když se k nim však přiblížil, uviděl, že byly silné a veliké. „Zdravím, mé milé Žáby,“ řekl had, zatímco přemýšlel nad nějakou záludností, „posílá mě náš bratr, temný Lovec. Ukázal mi, kde je možné najít spoustu jídla na druhé straně jezera. Dovolte, já vás tam dovezu na svých zádech.“ Žáby však byly podezřívavé a nechtěly s hadem jít. „Jsem už starý a udělal jsem v životě mnoho chyb,“ pokračoval had, „a toto je jediný způsob, jak bych to mohl napravit – tím, že vám pomůžu.“ Zatvářil se smutně a Žáby se nad tím slitovaly. Ten největší a nejtlustší Žabák prohlásil: „Dobře, můžeš nás zavést na druhou stranu.“ A i když ostatní Žáby byly více podezřívavé, všechny poslechly svého vůdce a nasedly na hadova záda. Když had plaval po vodě, předstíral, že je slabý, a řekl: „Mohu mít na vás poslední přání? Prosím, pomozte mi zazpívat moji pohřební píseň, abych důstojně opustil tento svět.“ Když byly Žáby zabrané do zpěvu, had nenápadně jednu po druhé spolkl, až nakonec zbyl pouze jejich vůdce. Ten otevřel oči a uviděl, že na hadových zádech zůstal sám. Brzy si uvědomil, co se stalo, a došlo ke krutému boji, na konci kterého ale had vyhrál a snědl svého soupeře. Had byl spokojený a začal si zpívat veselou píseň. Protože už byl ale opravdu starý a navíc plný jídla, jen tak tak se mu podařilo dostat na břeh. Byl celý udýchaný a nemohl ani mluvit. Po chvíli odpočinku zakřičel: „Ha! Já jsem tak silný, moudrý a mocný. Nikdo se se mnou nemůže měřit, dokonce ani Pravdy Vid.“ Za okamžik ale všechno ztichlo. Had se přestal smát, protože najednou uslyšel strašlivý výkřik. Věděl, co to bylo, a ztuhnul strachem. Ze všech sil se snažil dostat pryč, ale byl moc slabý a přecpaný jídlem. Najednou se nad ním objevil strašlivý stín dvou velikých křídel. Byl to Jestřáb, který se prudce vrhl na hada, popadl ho a odnesl do svého hnízda svým mláďatům. Nikdo nemůže uniknout přírodním zákonům, i když si myslí, že je kdovíjak důležitý.
