Za třemi horami vysokými a za třemi řekami hlubokými leží svět, do kterého lze vejít jen tehdy, jsme-li jako malé nevinné, ale zároveň zodpovědné děti, barbaři a podivíni. Avšak v žádném případě se nám to nepovede, pokud se chováme jak Římané.
Jednoho dne šel Lado lesem směrem do hrbolatých hor, kde mezi šedivými skalami tekla jako led studená řeka. Už se stmívalo, když došel ke studánce, u níž se jako ladná dívka tyčila mladá bílá Břízka. Prostředí kolem vypadalo klidně, avšak po chvíli Lado zjistil, že tam není sám. Pomaličku se otočil a za sebou spatřil stát zlatovlasou vílu, která se na něj úkosem dívala. Její téměř průhledný šat prosvítal, v jejích očích se třpytily ty nejjemnější Hvězdy. Lado se zdvořile uklonil, i když vůbec nevěděl, jaké měla víla záměry. Voda ve studánce šuměla. Krásná víla promluvila. „Mládenče,“ pravila, „víš, že tady nemáš co dělat?“ Lado popotáhl nosem, načež zrudl a pokýval hlavou. „Nechám tě jít,“ pokračovala víla, „pokud je ovšem tvé srdce čisté.“ Lado nechápal. Víla jen lehce pohnula prsty, načež Lado okamžitě na hladině studánky zpozoroval vyvěrající obrazy. První věc, kterou uviděl, byla hromada bohatství, cizokrajného oblečení, jídla a medoviny v takovém množství, že by ji nestačil za celý svůj život vypít. Lado se usmál, ale bohatství nebylo to, co od Přírody očekával. Jakmile víla spatřila, že se Lado k ničemu nemá, znovu pohnula prsty a ukázala obraz moudrého staříka, který o všem věděl, znal všechna zvířátka, rostliny a kameny a promlouval tak moudře, že k němu ostatní lidé neustále chodili pro radu. Avšak ani tentokrát se Lado nepohnul, protože moudrost také nebyla to hlavní, po čem jeho srdce toužilo. Obraz se mu sice líbil, ale krok dále neučinil. Víla Ladovi ukázala ještě pár dalších obrazů, ale když viděla, že to s ním nic nedělá, rozhodla se zkoušku mírně poupravit. Usmála se a svůdně zamrkala očima. Potom se pomaličku, ladně a téměř neslyšně vydala směrem k Ladovi. Mladá Břízka se nakláněla, nechtěla si nechat to představení ujít. Víla přistoupila k Ladovi a lehce ho objala kolem krku. „Vím, že toužíš po věčné lásce,“ řekla víla potichu, „v tom případě ti ji mohu dát, stačí jediné slůvko.“ Záludně se usmívala, avšak Lado znovu jen zmateně popotáhl nosem. „Nemusíš mi dát ani bohatství,“ odpověděl Lado, „ani moudrost, ani naději, ani víru, ani lásku, protože hluboko uvnitř vím, že to není to hlavní, po čem toužím.“ Víla Lada pustila. Břízka zašuměla svými jemnými lístečky. „Tak,“ zeptala se víla zaskočeně, „po čem tedy toužíš?“ „Já,“ zakoktal se Lado, „bych chtěl být nevinným Plaváčkem, který se v pleteném košíku plaví lesní krajinou po řece, jež je tvořena ze samých slz. Chci být malým chlapcem v košíku, který se usmívá a zlatě září na všechny strany, který skutečně miluje, který je skutečně moudrý a bohatý, neboť to byl sám Pravdy Vid, kdo ho takovým učinil.“ Víla poslouchala. „Jedině takový usměvavý chlapec v malém košíku,“ pokračoval Lado, „je odvážný a přímý, nejpřímější ze všech lidí.“ Víla se na Lada znovu podívala úkosem, načež se ale roztomile usmála a vmžiku zmizela uprostřed vod studánky. Nezbyla po ní ani stopa. Jeden březový lísteček se utrhl a dopadl Ladovi přímo na hlavu.
