„Ten bůh mě pak naučil léčit, neb poznal, že hodna jsem toho; vložil své dary v mé ruce, svěřil jim umění své. Kdekterou bylinu mocnou, jež pomáhá, kdekterý kořen schopný neduhy léčit z celého světa já znám. Škoda, že bylinami se nedá vyhojit láska!“ – Víla/nymfa Oinóné Paridovi, Listy milostné, Publius Ovidius Naso
Jestlipak víte, milé děti, jak víly, které žijí poblíž srdce světa mezi třemi Bílými řekami, léčí nejrůznější bolístky a nemoci? Inu, to je prosté, neboť každá víla dokáže mluvit s léčivými rostlinami a silami zvířat, díky čemuž je dokáže požádat o pomoc. Jakmile tak učiní a nabídne obětinu, správná rostlinka se sama víle přihlásí a sama jí poví, jakou bolístku léčí a jak ji má víla v daném případě použít. Sdělí jí svá pravidla, jak, kdy a kde ji má víla utrhnout, kdy a za jakých podmínek ji smí použít, jak ji využije (koupel, nálev, vykuřování, zábal, atp.) a jak musí před vlastní léčbou pročistit tělo nemocného. Pokud má navíc víla dohodu se silou „léčivého“ zvířete nebo jiného obyvatele Přírody, může ji stejným způsobem poprosit o pomoc, načež síla vstoupí do těla nemocného a ďasa nemoci z něho vytáhne. Léčivá rostlinka pak na tom místě začne působit svým tělem a svou silou, která vše vyléčí a vrátí zpět do rovnováhy. Během léčby víla zpívá zaříkání, načež se vrátí kost ke kosti a šlacha ke šlaše. Skrze pomoc bohů a lesních duchů se pak nemocný zotaví a bude čilejší než kdy předtím. Tímto způsobem léčí víly.
Každá víla ví, že nejdůležitějšími bylinkami jsou květy Bezu a květy Lípy, které se sbírají začátkem teplého léta během oslav zeleně, květy Třezalky, jež se sbírají kolem doby letního slunovratu, květy a listy Řebříčku, Pelyňku a listy a semínka Kopřiv, které se sbírají během ohnivého období, kdy je Slunce nejvíce rozpálené. Těmito bylinkami dokáže víla při správném použití léčit naprostou většinu především těch nejběžnějších nemocí během koloběhu roku. Víla každé rostlince přinese obětinu, poděkuje její síle, bohům a ostatním obyvatelům, kteří u ní přebývají. Nikdy neutrhne vladyku a jeho ženu (dvě největší z nich) a nikdy si nevezme více jak polovinu. Víla ví, že spolu s obětinou musí pronést i zaříkání a uvést, na co přesně rostlinku potřebuje a že přichází z míst „za třemi horami vysokými a třemi řekami hlubokými“, aby se uzdravující síla (dech, duch) udržela spolu s utrhnutými částmi rostlinek a neodešla do jiných světů. Další věcí, kterou víla musí vědět, je správný čas sběru nejen v průběhu roku, ale také v průběhu měsíce. Víla ví, že většina léčivých bylinek se sbírá v době ubývajícího Měsíce (srpku), kdy jsou Oheň a Voda v rostlince v léčivé rovnováze.
Jednoho dne víle nepříjemnou chřipkou onemocněl její syn, který však byl ještě velice malý na to, aby ho víla mohla léčit stejnými prostředky jako dospělé. Vydala se tedy pro pomoc do lesů, kde oslovila Květinovou Dívku. Když jí vše vyložila, Květinová Dívka odpověděla: „Děti jsou jako malá jablíčka. Uvař svému synovi heřmánkový čaj, neboť květy Heřmánku jsou zemní jablíčka, která u dětí dokáží vyléčit skoro každou nemoc.“ Víla pokývala hlavou. „Navíc,“ pokračovala Květinová Dívka, „s úctou nasbírej jablíčka z lesní Jabloně, vyndej z nich jadýrka a jablíčka pak v peci upeč. Až budou pořádně voňavá, rozmíchej je na kaši spolu s dobrým květovým medem. Tuto jablíčko-medovou kašičku pak svému synovi podávej a uvidíš, jak rychle bude zdravý.“ Víla Květinové Dívce poděkovala a vše s úctou učinila. Netrvalo dlouho a její syn se nejen naprosto uzdravil, ale zároveň byl mnohem veselejší a plný toho nejčistšího života.
„Jedna mladá matka si stěžovala, že její dvouletý syn trpí chronickým nechutenstvím, do ničeho se mu nechce, je unavený a stěží se dá pohnout k procházce, pod očima má tmavé kruhy. To se náhle změnilo, když svému dítěti dopřála na mou radu celkovou mateřídouškovou koupel. Chlapec kromě toho dostával denně jeden šálek kopřivového čaje, který po doušcích vypil. Celá šťastná mi vyprávěla, že se hošík změnil k nepoznání. Zase má chuť k jídlu, raduje se, když může být venku a jít na procházku, a je roztomilé, jak ten mladý muž každý den mamince připomíná svůj kopřivový čaj. Z legrace říká, že si musí dát ‚vždycky jenom doušek!‘.“ – Maria Treben
