V dobách, kdy lidé poprvé vylezli ze stromů, s nimi víly začaly žít bok po boku. Učily je, jak mají léčit, lovit, bojovat a pěstovat plodiny. Vysvětlily jim, jak mají stavět přístřešky a jaký je jejich význam. Kromě toho je učily, jak mají žít s Přírodou, jak se mají očišťovat, a dokonce je i naučily stavět podzemní sauny pro očistu Ohněm a Vodou v lůně Matky Země. Víly byly uvědomělé a znalé zákonů Přírody, jež jsou vepsány ve Hvězdách. Často brávaly lidi do hlubokého lesa, aby jim ukázaly posvátné studánky a stromy, popřípadě jim vysvětlily, jak hledat sílu, vidění a sny, a tak se spojit s Přírodou. Lidé byli poslušní a přejali vílí zvyky, ovšem postupem času je na vílách začala zajímat i jiná věc.
Lidé si povšimli, že víly byly často hezčí a půvabnější než oni sami. Drobné dvoření vílám nevadilo, ovšem postupem času se projevila stinná stránka lidského bytí. Lidé začali víly pronásledovat a nutit je k tělesnému milovaní silou, což víly považovaly za ohavnost a porušení přírodních zákonů. Když už pronásledování vílích žen dosáhlo neúnosné meze, víly se rozhodly odejít od lidí hlouběji do lesa a do jiných světů. „Nevážíte si naší pomoci,“ řekl vílí náčelník, „tak žádnou nedostanete.“ Jenže chtíč je silnější než odpovědnost. Lidé se snažili víly najít, jenže ty se jim nechtěly ukázat. Navíc pochopitelně lidé začali bez vílí pomoci strádat a přišla na ně bída. „Za to mohou víly,“ promluvil jeden, „to ony nás zavrhly a uvedly do bídy. Měly bychom jim vysvětlit, kdo je tady pánem.“ Tak se pocit falešné pomsty smíchal s chtíčem a lidé se začali mnohem více snažit. Dokonce se sjednotili a spolupracovali, ach, proč ale kvůli špatnému záměru? Nějak se jim nakonec podařilo víly najít a dostat se skrze mlhu do jiného světa. Jenže vílí bojovníci na ně byli připravení, a tak došlo ke krutému boji, během něhož lidé napadali různé vílí vesnice, brali kořist a znásilňovali. To vše byla další věc, kterou dobří duchové Přírody ještě neviděli – aby lidé ničili toho, kdo jim celou dobu pomáhal, a ještě navíc takovým ošklivým způsobem, který si s ničím nezadal se způsoby těch nejohavnějších přízraků. Já, Stado, vím, o čem mluvím. Hvězdička, vílí duše mého přítele Lada, byla v té době na světě a musela se z úkrytu dívat na to, jak umírali její rodiče. Jako jediný z celé vesnice však Hvězdička přežil a nakonec si ho osvojil sám sluneční Jelen. Ovšem, jak už z mnohých příběhů víme, koloběh se otáčí a vílí bojovníci byli silní. Nakonec se jim podařilo lidi zahnat zpět do jejich světa.
Od té doby se víly, stejně jako ostatní bytosti a duchové, lidem zjevují jen tehdy, kdy samy chtějí. Údajně pomáhají jen těm, kteří mají ušlechtilé srdce a dobré úmysly. Některé jsou však záludné a lidem škodí, občas z pomsty, někdy jen tak. Každopádně od těch dob víly dlí uprostřed hlubokých lesů, na travnatých paloučcích a uvnitř stromů a keřů, kde mají dveře do jiných světů, v nichž žijí. Když je lidé pronásledují, zmizí v mlze. Když s nimi zachází s úctou a přinesou jim dary, často se jim zjevují. Tak je tomu dodnes. Ovšem víly a lidé již nežijí bok po boku.
