Na úplném počátku, když lidé poprvé u velikého jezera vyšli ze stromů, z Dubů a Líp, z Jasanů a Olší, aby poprvé pohlédli na krásný svět, někteří z nich stáli velmi blízko břehu. A protože v oné době byli lidé ještě poněkud nešikovní, mnozí do jezera spadli a začali se topit. Ze všech sil se snažili dostat na hladinu, nicméně netrvalo dlouho, aby si uvědomili, že je začal odnášet velice silný proud z jezera pryč, do koryta nějaké řeky. Neměli nejmenší tušení, co se to vlastně děje a kdo to všechno způsobil. Veliký proud je pronášel různými světy, kde čas běží jinak, rychle, pomalu, bleskově, točili se v záhybech řeky, pluli hlubokými lesy, mezi vysokými skálami, na nichž byly slyšet orlí hlasy. Celou tu dobu se tito lidé snažili dostat na povrch – díky tomu se jim protáhla těla, zhustily vlasy, aby nepropustily tolik vody, díky čerstvé léčivé vodě, která se do tajemné řeky v jiných světech vlévala, vypadali mladší. Tváře nebyly natažené, spíše se pod vlivem vody zakulatily, lícní kosti se zvedly blíže k očím. Ty se prohloubily a zkrásněly, ústa se zmenšila. Zkrátka a dobře proud s lidmi dělal, co se mu zlíbilo, a tvaroval si je tak, jak potřeboval. Vše se zdálo divoké, nicméně přeci jen v tom všem byl skryt záměr. Teprve když proud tyto lidi shodil vodopádem do tajemného jezírka, objevili se v zemské říši v srdci světa, a to přímo v Bílé řece u místa, které v řeči předků nazýváme Lawos. Proud však nezpomaloval, stále tam byl s nimi přítomný. Jejich cesta proudem díky pobytu v jiných světech trvala podle místního času celé věky! Nyní však byl jejich cestě konec. Zničehonic na kapičky vody na jejich tvářích silně zasvítilo Slunce a všechny přítomné proměnilo v krásné bílé Labutě. Ty se konečně mohly z proudu volně vznést a vyletět až k nebeským výšinám. Letěly nad lesy, v dáli spatřovaly modravé hory. Teprve po nějaké chvíli, když objevily volnou mýtinu, na ní hladce přistály. Jakmile se však dotkly pevné Země, změnily se zpět v lidi, jakými byly v onom proudu, ovšem s jedním výrazným rozdílem: Všichni do jednoho byli odění v dlouhých čistých plátěných košilích z jemného Lnu. Ještě, než se stačili vzpamatovat, k nim zdálky promluvil Nebeskozářivý těmito slovy: „Chtěl jsem vás sem zavést, protože mám pro vás zvláštní úkol. Toto místo se nazývá srdce světa a vy budete jeho ochránci.“ Lidé se na sebe překvapeně podívali. Tehdy byli ještě dost zmatení, a tak jim poté museli jejich zvířecí a rostlinní spojenci, a také těmto lidem příznivě nakloněné víly, vše vysvětlit. Smísili se také s místními lidmi, aby jejich národ mohl být pevně ukotven v minulosti. Navíc jim pomáhali ti, kteří mluvili řečí předků, což byla řeč podobná té, kterou tito lidé sami v této době mluvili a která se nazývala bílá řeč. Na rozdíl od řeči předků však byla bílá řeč jemnější a poněkud syčivější.
Slunečnímu Hrdinovi se tito zvláštní lidé zalíbili a rozhodl se, že jim bude pomáhat. Spolu s Květinovou Dívkou je naučil způsobům a zvykům, které byly určeny zvláště pro ně, zvláště pro jejich lid, jejich kmeny a rody. Dal jim i jméno. „Protože jste oděni v bílém,“ promluvil švarný Sluneční Hrdina medovým hlasem, „budete se od teď nazývat Vindové, protože v řeči předků Windes znamená ‚ti v bílém‘.“ Tito lidé, mající střežit srdce světa, se od té doby tak nazývají. Jako všichni lidského rodu i oni vědí, že pochází ze stromového dřeva, „su derwo“, z dobrého dřeva, ale navíc také z velikého proudu, „su lawo“. Vindové jsou lidé od velikého proudu a těžko dnes mezi nimi najdete někoho, kdo by se po pádu do vody nedokázal dostat zpět na břeh. A kde se vlastně nachází to tajemné srdce světa, kde Vindové bydlí? Kdybych řekl, že se jedná o naši oblast, asi byste mi jen těžko uvěřili. Přesto však vám povím, že území srdce světa je zhruba ohraničeno třemi Bílými řekami, mezi nimiž protéká řeka Červená.
Labuť (praslovansky olbǫdь), „Bílý pták“, a Labe (praslovansky olbъji), „Bílá řeka“, pochází obojí z indoevropského albh-, tj. bílý.
Ale vraťme se zpět do doby bronzu. Vindové díky pomoci bohů vhodně využili slunečního tepla, které jim Sluneční Hrdina sám poskytl. Díky jeho síle a moci mu začali ve svém jazyce říkat Mocný Vid, kde „vid“ znamená zhruba pán či vladyka, ten, který si takové označení opravdu zaslouží. Květinovou Dívku podle její schopnosti plodit život nazývali také Života Ladou, tj. mladou dívkou. Nebeskozářivému říkali Pravdy Vid, Bouřnému Bouřný Vid, a tak dále. Pánovi Lesů říkali Černohlav podle jeho vlasů, také ho někdy nazývali Zeleným Pastýřem, když ho viděli pást duše na loukách. Vyprávěli si příběh o tom, jak unesl Květinovou Dívku a Mocný Vid s ním pak vedl boj o její záchranu. Zkrátka a dobře bohové Vindům poskytli mnoho příběhů a představ, které mohli použít, a spolu s nimi mnoho moudrosti: Vindové například obratně dokázali vytvořit ovocné sady plné Jabloní, Hrušní a Švestek, a to i uprostřed těch nejhlubších lesů. Nesmírně si vážili všech stromů. Pěstovali mnoho Lnu, k jídlu Ječmen, Pšenici, Proso, Oves, a také Žito, které jim Sluneční Hrdina sám poskytl, když měli jednou Vindové ohromný hlad. Žito je nenáročné, dobře roste a je velice zdravé – tak moc se všem zalíbilo, že si ho dokonce spolu se jménem přinesli domů i cizinci ze Severu a mnozí další. Z luštěnin Vindové pěstovali převážně Hrášek, Fazolky a Čočku, aby jejich těla mohla být dobře stavěná. V té době chovali také zvířata a uměli velice dobře jezdit na Koních. Na šperky a podobné věci si příliš nepotrpěli, i když je samozřejmě také měli. Své mrtvé spalovali žehem, aby je co nejdříve mohli přijmout hodné bytosti v jiných světech. Život naopak podporovalo zvláštní pivo a medovina.
Vindům však jejich zdánlivě poněkud mírumilovný život narušili nájezdníci z Jihu, kterým Vindové říkali „přízraky na Koních oděné v rybí kůži“. Tyto přízraky sekaly hlavy vladykům a popíjely krev prvního, koho zabily. Vindové se proti nim museli bránit, a tak se naučili obratně používat zbraně. Dokonce sami dokázali přízraky obrat a ukořistit jejich lup. Co se týče samotné obrany, Vindům se hodila hradiště, která budovali například uprostřed jezer nebo na návrších. Po celou tu dobu se je snažil Sluneční Hrdina nabádat k tomu, aby se nedali a byli silní, aby jako on vzali do ruky meče a bránili se.
Bohové poznali, že se mezi lidmi začíná dít něco poněkud děsivého, co nutně vyústí v další kovovou dobu, nicméně bohové stále měli své vlastní záměry, na které bylo potřeba se zaměřit.
