Byli jednou dva bratři, kteří bydleli v jedné malé vesničce mezi čtyřmi hlubokými lesy, jež ji obklopovaly ze všech světových stran. Pouze velmi úzkou cestičkou se bylo možné dostat na jeden vysoký kopec, kde bylo dostatek potravy pro pasoucí se dobytek. Bratři spolu měli dobré vztahy, často si vypomáhali a všemožně se podporovali. Jeden z bratrů se staral o spoustu dobytka a jednoho dne si všiml, jak mu poslední dobou dobytek ubývá. „To budou určitě Vlci,“ pomyslel si, „asi nestačí, že se proti nim chráním obřady a nechávám jim vždy nějaké to sousto jako bolestné.“ Bratr se tedy rozhodl, že si večer se sekerou v ruce na dotyčného Vlka potají počká, aby mu citlivě vysvětlil, kdo je tady pánem. Když už kolem byla černá tma, kterou prosvětlovalo jen drobné mihotání malých Hvězdiček, najednou bratr uslyšel zlověstné vrčení. To se stále blížilo a bylo zlověstnější a zlověstnější, až nakonec bratr uviděl velikého černého Vlka, jak se blíží k dobytku. Bratr na nic nečekal, vzal svou sekeru a zezadu na Vlka zaútočil. Vlk se ani nestačil rozkoukat, když se mu sekera zaryla do těla. Vysoké zakňučení vystřídalo tajemné ticho. Najednou všude kolem začalo něco šeptat, rychle, omamně. Nad tělem mrtvého Vlka se zvedla jakási tmavá mlha, v níž prosvětlovaly dvě červené oči. Když se bratr podíval na tělo pod mlhou, všiml si, že už tam neleží Vlk, ale jeho vlastní bratr. „Bratře,“ zakřičel, plný údivu, „copak tě to posedlo?“ Pokusil se svého bratra oživit, ale nebylo mu to nic platné. „Nic ho neposedlo,“ promluvila najednou mlha vážným hlasem, „on byl vlčí pastýř, vybral si mě. Teď je na tobě převzít jeho dědictví, protože jsi ho porazil v boji.“ Bratrovi naskočil mráz po zádech, oprávněně. Mlha se totiž najednou zvedla a rychlostí cválajícího Koně zalila jeho tělo. „Á,“ zakřičel bratr, „vrr.“ Najednou se sám změnil ve Vlka, který celý vystrašený utekl do hlubokých lesů.
Ani ráno, když už všude vládl bílý den, se bratr nezměnil zpět v člověka. Nevěděl, jak se proměnit zpět, nikdo ho to neučil. Navíc, kdyby se přiblížil k vesnici, určitě by ho lidé hned zabili. Tak tam ve vlčí podobě seděl uprostřed lesa a celý zoufalý přemýšlel. Nakonec si uvědomil, že ve vesnici žije jeden křísník, který si rozumí s vlčí silou a zná její pravidla, už mnohokrát se určitě setkal i s tou zlou. Jenže přijít k němu přímo by byla sebevražda, tak se bratr rozhodl, že se v noci zajde podívat k jeho domu, aby zjistil, jestli se tam nenachází něco, co by mohlo ulevit jeho krutému osudu. Vesnice byla v noci klidná a tichá, bratr si musel dávat pozor na to, aby se proplížil tiše jako Myš a nikoho nevystrašil. Když dorazil k domečku křísníka, všiml si, že v okénku ještě svítí světýlko. „Asi tam má návštěvu,“ pomyslel si bratr. A měl pravdu. Nenápadně se pod okénko posadil, nastražil své vlčí uši a začal poslouchat. „Ta je stejně záhadná, ta vlčí síla,“ promluvil host, „jak je to možné?“ „Protože je prapůvodní,“ odvětil křísník bez přemýšlení, „bojovná, mnohostranná. Vždycky zajímala dobré i zlé duchy.“ Bratr se nenápadně opřel tlapkami o stěnu domu a do okénka nahlédl. Najednou se však křísníkova hlava zvedla a pomalu se otočila k okénku. Bratr se vylekal a opět se posadil. „Kdyby se ale někdy náhodou stalo,“ pokračoval křísník, „že by někdo získal například sílu vlčího pastýře, teď myslím tu zlou, tak jediným lékem je kohoutí zakokrhání v době oslav síly, kdy jsou den a noc stejné, Slunce začíná vítězit nad zimou a Zajíci se vracejí.“ Když to bratr uslyšel, na nic nečekal a utíkal se schovat zpět do lesa. Jarní rovnodennost měla být už za několik dní.
Rozednívalo se, někteří lidé byli vzhůru a připravovali maso na dlouhé oslavy a veselí. Bratr se v podobě Vlka přiblížil ke kurníku, z něhož právě vycházel barevný Kohout. Když ten Vlka spatřil, spolu s východem Slunce zakokrhal. Zlaté paprsky zalily tmavé jehličí a málem bratra oslepily. Najednou se mu zdálo, jako by ho Slunce, Mocný Vid, něčím probodlo skrz na skrz. Myslel si, že umírá, ale ve skutečnosti ho paprsky jen očišťovaly. Zanedlouho tam stál ve své lidské podobě, ani stopa po tom, že by někdy byl Vlkem. Když ho spatřili ostatní z vesnice, radovali se, protože si původně mysleli, že ho něco v lese zabilo. Někteří byli podezřívavější a mysleli si, že když předtím našli tělo jeho bratra, on se jako záludný vrah prostě vypařil. Ještě než stačil cokoli vysvětlit, skočil mu do řeči křísník: „Viděl jsem v lese podivnou skupinku, asi kořistníci. Že tě vystrašili?“ „Ano,“ promluvil po dlouhé odmlce bratr, „myslel jsem, že jdou po mně. Bál jsem se, přijmu jakýkoli trest za zbabělost.“ Ale lidé v jeho vesnici měli pochopení a nechali to být, to víte, byla to malá vesnička uprostřed hlubokého lesa. Když bratr potom večer odcházel zpět domů, všiml si, jak se na něj křísník z dálky usmívá. V jeho úsměvu byl obdiv.
