„Ale nemusíme mít strach, milý brachu, protože máme velikou záštitu proti takovým věcem v pravdě a ve zdravém rozumu – budeme-li toho používat, tak nás z těch prázdných a lichých výmyslů nevyděsí nic.“ – Tychiadés, Milovník lží, Lúkiános


Autor obrázku: Václav Březina

Ležím uprostřed lužního lesa. Nade mnou se pohupují koruny Olší a Jasanů, skrze něž prosvítá dopolední sluneční světlo. Dlaněmi se dotýkám rozkvetlých bílých Sasanek, které tvoří nekonečné koberce plné života. Nedaleký potůček se líně vlní a díky své nespoutanosti zásobuje celou zdejší krajinu vodou, kterou rozlévá po celém prostranství a vstupuje tak do nejhlubších částí Země. Nadechnu se čerstvého vzduchu a hledím na vzdálené pískovcové skály, které prorůstají staleté Buky, pokryté mechy a lišejníky. Taková krajina je dnes už víc než vzácností, přesto ji však mám ve svém srdci. A je skutečná. Kolem mě právě proběhla Ještěrka, ani bych ji nepostřehl nebýt náhlého zvuku. Obrátím pohled zpět na Slunce, které prosvítá pučícími korunami stromů. Zpěv ptactva mě uspává. Někdo přichází. Slyším blízké kroky.

Otevřu oči a posadím se. Přede mnou sedí zlatovlasý muž s třezalkovým věncem na hlavě. Musím sklopit zrak, zlatá zář mě na okamžik úplně oslnila. Okolí je podezřele klidné. Stromy, byliny, zvířata – ti všichni začali pozorně naslouchat. Když se konečně rozkoukám, spatřím úsměv na tváři muže, kterého jsem se chtěl už dlouho zeptat na tolik věcí, že jsem během času spoustu z nich zapomněl. „Je tu krásně,“ pravil muž příjemným hlasem, zatímco se pokoušel vyznat v mých myšlenkách, které k němu ochotně proudily. Chtěly se před ním ukázat, pochlubit. „Čím víc víš o Přírodě,“ navázal po chvíli, „a o minulosti, tím více je ti jasné, že jsem obraz, představa, stejně jako všechno tady.“ Ukázal kolem sebe. „Obraz, co ti pomáhá poznávat okolní svět. Čím víc víš, tím víc vím i já.“ Dlaněmi jsem se stále dotýkal okolních rostlin. „Neuvázneš na jednom místě,“ pokračoval muž, „ale stále se proměňuješ, stejně jako okolní svět. Nebude skrz tebe promlouvat jen jedna chlubící se myšlenka, které bys obětoval svůj rozum a své pocity.“ Chvíli jsem nad jeho slovy přemýšlel.

Na větev jasanu se posadila malá Poštolka, která se rozhlížela po okolních pískovcových skalách. „Kdysi dávno,“ řekl muž, „někteří lidé věřili, že nezabijí-li zvíře, Slunce další den nevyjde. Tys věřil, že ti budu více nakloněn, poprosíš-li mě, obětuješ-li mi část svého jídla.“ Sklopil jsem zrak. „Já,“ vykoktal jsem ze sebe, „já ti chci stále projevovat úctu. Nevděk si nezaslouží ti, kdo nám pomáhají.“ „Máš pravdu,“ řekl muž a zazářil studánkovýma očima, „ale díky mně už víš, že potrava může hnít, že se mohou rozmnožit plísně a napadnout podhoubí na nechráněném místě. Naštěstí se z toho tehdy vzpamatovalo. Je to malá věc, ale důležitá, a jen poznání Přírody ti ji pomohlo odhalit. Proč způsobovat utrpení, když chceš mít užitek? Copak snad Agamemnónovi prospělo obětování jeho nevinné dcery Ífigeneii? Ani jediný atom kyslíku by mu kvůli tomu nenarazil do plachet. Proč zabíjet vystrašená zvířata či vydat stromy napospas plísním? Víš, že mi na Přírodě záleží, jsem stejně jako ty její součástí. Nechci, aby se jí zbytečně ubližovalo jen kvůli nedostatku vědomostí či kvůli zavírání očí před skutečností.“ Sasanky na mě obrátily svá drobná bílá kvítka. Souhlasně jimi pokývaly.

„Každý si vybírá, před čím zavře oči,“ pravil muž a opřel se dlaněmi o Zem, „můžeš věřit v to samé, v co věřili tví předkové před tisíci nebo dvěma tisíci léty, ach, krátká to doba. Pak ale musíš věřit i ve všechny důsledky, jako třeba v to, že je životu nebezpečné milovat se ve svatyni, jinak skončíš potrestán jako Hippomenés a Atalanta. Nebo můžeš o trochu více Přírodu pozorovat a uvědomit si, že na tom vlastně tolik nezáleží, kdo nebo co se kde miluje. Pak ale uděláš co? Budeš věřit, že se můžeš milovat, kde chceš, ale zároveň věřit v podobné představy trestajících bohů staré třeba dva tisíce lét? Okleštíš je o to, co si myslíš, že je nesmysl? To bys skončil na půl cesty. Čím více budeš vědět, tím více ti bude jasné, jak svět opravdu pracuje. Budeš si ho pak více vážit a pochopíš pravý smysl představ. Přijde ti nesmyslné lstivě někoho zabít, aby ti foukal vítr do plachet.“ Zasmál se. Chvíli jsme oba pozorovali okolní krajinu.

„Je to zvláštní,“ řekl jsem zamyšleně, „tyhle představy a obrazy. Nevím přesně, odkud se berou, je to vlastnost mě samotného, prostředí, předků, lidových zvyků, krajiny? Vznikají stejně jako čas, který sám o sobě vlastně není, který vzniká vztahy mezi těmi nejmenšími částečkami. Čas je jen zjednodušení, ve kterém my sami žijeme.“ Muž se tvářil spokojeně. „Přesně tak,“ dodal, „a platí to i o mně. Představy zaniknou, vše se rozplyne do nekonečných možností, aby se to pak opět spojilo. Je to koloběh. Platí to i o světě kolem tebe: ty stárneš, já stárnu. Pravda, nezestárl jsem ani o kousek od doby, kdy vznikly první lidské civilizace, ani od doby, kdy stromy daly, skrze své sladké plody, předkům lidí rozum. Můj život se řídí trochu jinými zákony než ten tvůj, ještě ani nejsem v polovině svého života, jsem stále mladý. Zemřu až v době, kdy na Zemi nebude ani stopa po životě. Je to nepředstavitelné, vím, tak daleko jako nic jiného, co můžeš kolem sebe pozorovat. Až zemřu, bude to opravdu velkolepé.“ Znovu mě oslnil zlatožlutou září.

Cítil jsem vůni probouzejícího se jara. Lužní les je tak živý, tak pestrý, až mě to zamotalo hlavu. Muž pomalu vstal. Okolí znovu na okamžik utichlo. „Máš nad čím přemýšlet,“ řekl muž poněkud záludně, „je to tak pokaždé, viď? Pokaždé, když navštívíš nenarušené místo plné života, čistého vzduchu, chladivé vody, neudusané půdy – ať už v krajině či v přírodní zahradě. Příroda ti umožňuje lépe myslet, cítit se vyrovnaně a ukáže ti mnohá ze svých tajemství, máš-li otevřenou mysl. Všechny jedy z tvé mysli zmizí, je volná, tím, čím má být.“ Ano, na těchto místech si plně uvědomuji, že jsem součástí Přírody, že jedině z ní čerpám sílu a zdravý úsudek. Muž už byl pryč, když jsem v hlavě uslyšel jeho hlas, který pravil: „Některé představy a příběhy lidi mučí, nutí je říkat věci, co nejsou pravda. Já naopak chci, abys byl chytrý, neuvěřil jen tak něčemu, ať se děje cokoliv.“ Usmívám se. Skrze větve Jasanů se dívám na dopolední světlo Slunce. Cítím se šťastně.