Vodník – slovinská verze (ze sbírky Slovanské pohádky od K. J. Erbena)
Mezi Pustým hradem a Vidovcem po pravém břehu řeky Sávy je daleký široký les bukový, a po levém břehu pole Radolské a Mošenské. Podlé toho bukoví přebýval v Sávě vodník. Byl postavy veliké, a chytal rád ženské na Mošenských nivách. Hluboko v Sávě bylo jeho sklenné stavení. Jednou unesl do toho stavení malé hezké děvče pastýřské, a když odrostla, byla jeho ženou. Té jeho ženě velmi se tam stýskalo, plakala ve dne v noci, vzpomínajíc na své rodiče. Vodník nikoli zle s ní nenakládal, jen domů jí nechtěl nikdy odpustit. Když zametala světnici, poroučel jí, aby metla smetí zdůli nahoru, a nahoře proměnilo se to smetí vždycky ve zlato. I bylo zlata a stříbra v tom stavení hojnost, a jeho žena několikrát nabrala toho do koše i poslala ho s tím domů k rodičům; ale pokaždé mu přikazovala, aby na cestě neodpočíval: „Budeš-li odpočívat, hned tě uhlídám a budu volat.“ Jednou když pekla chléb, poslala ho zase domů s košem; zatím však udělala ze slámy svou podobu a postavila před pec, a sama vlezla do koše. Tentokrát byl vodníkovi koš velmi těžký a chtěl si odpočinout; tu slyší své ženy hlas: „Však já tě vidím! Však já tě vidím!“ A tak ji přinesl domů a složil, jako jindy stříbro a zlato skládal. Potom vrátil se zase do svého stavení a ptá se podoby u peci: jestli už chléb upečen? Podoba neodpovídala, a tu viděl, jak ho žena ošidila.
