Jak jen veselé a smutné je být člověkem? Poslechněte si krátký příběh o tom, kolik dobrého a zlého se může stát, když neznáme sami sebe nebo svého milence. Jednoho krásného rána se mladík z vesnice procházel prosvětleným lesem, v kterém byla všude cítit vůně borového jehličí. Slunce zářilo a zlatožlutě zabarvovalo každý lesní kvítek, každý kousek stromové kůry. Mladík v tomto lese vyrostl, proto znal každou cestičku, každý záhyb malých potůčků a skalnatých strání. O to větší bylo jeho překvapení, když najednou v dálce spatřil bílou Laň, která ho pozorovala svýma půvabnýma očima. Mladík se zastavil, nechtěl Laň vystrašit. Avšak ta nevypadala, že by se dala vystrašit. Elegantně, jemně a bez jediného zvuku se rozběhla lesem, ale vždy se po nějaké době zastavila. Mladík pochopil. Následoval Laň daleko do hlubokých lesů, do míst, kam ještě nikdy nezavítal nebo si je nepamatoval. Prošel kolem lesních keřů, po jeho boku se leskla křišťálově čistá studánka. Netrvalo dlouho a mladík před sebou uviděl chaloupku, která nebyla moc velká, ovšem sluneční světlo, které na ni dopadalo, jí dodávalo pocit majestátnosti. Ale chaloupka nebylo to jediné, co mladíka zaujalo. Před dveřmi totiž stála přenádherná víla v lehkých bílých šatech. Její tvář zdobil údiv. „Kdo jsi?“ zeptala se. Mladík nenacházel slov, jen se uklonil. „Jsem … jsem …“ zakoktal se nakonec. Víla se zasmála. Mladík vytáhl ze svého vaku všechen chléb a ovoce, který tam měl, a podal ho víle. „Tolik pro tebe naše setkání znamená?“ zeptala se víla udiveně, ovšem již s úsměvem. Když k němu přistoupila, mladík pocítil silné spojení, jaké ještě nikdy předtím nepoznal. „Líbíš se mi,“ pokračovala víla. „Ty mně také, ctěná vílo,“ odpověděl mladík bez zadrhávání, „prosím, nechtěla bys mě za muže?“ Víla se zasmála a odpověděla: „Máš to v hlavě pomotané, ale souhlasím. Ovšem pod jednou podmínkou.“ Mladík zvedl hlavu, víla povzdechla a dodala: „Nikdy nesmíš nikomu prozradit, kdo jsem. Nikdo z lidí se nesmí dozvědět, že jsem víla.“
Dny plynuly a všichni ve vesnici byli z nové dívky unesení. Byla poctivá, dobře se o svého manžela starala a všem ve vesnici pomáhala. Všechno bylo v nejlepším pořádku, až na jednu maličkost – její chování a myšlenky, protože koneckonců to byla víla. Při svatbách místo radování se plakala, na pohřbech se smála a veselila. „Copak lidé nevědí,“ říkala, „že svatbou začínají teprve ty pravé starosti? Naopak smrtí všechny končí.“ Také mluvila se zvířaty a rostlinami, tancovala od večera až do rána bez jediné malé přestávky a na stromy se dostávala s neobvyklou lehkostí. Avšak s ženami si pramálo povídala o vesnických záležitostech, nevydržela být v jedné místnosti s lidmi, kteří měli příliš odvázané chování, a nad některými obřady jen kroutila hlavou. Lidé se k ní začali stavět podezřívavě. Všechno vyvrcholilo jednoho dne, kdy nějací záškodníci mladíkovi a víle sebrali nenápadně Koně a mnohý další dobytek. Mladík byl skleslý a smutný. „Běž za lesy na Východě, na mýtinu velikou,“ promluvila víla velmi zvláštním hlasem. Mladík okamžitě poslechl a vydal se směrem k místu, na které ho víla poslala. A skutečně. Na mýtině byl u stromů přivázaný všechen jeho dobytek. „Jak jen,“ pomyslel si mladík, když se s dobytkem vracel domů, „mohla přijít na to, že ti zloději ho přivedli sem?“ Najednou mu to došlo, ovšem úplně zapomněl na svou úmluvu. „No jasně!“ zakřičel a rozzářily se mu oči, „vždyť je to víla! Je to víla!“ Všichni ve vesnici to slyšeli a stáli jako udivení. Mladík celý rozradostněný vtrhl zpět domů, aby své ženě poděkoval, ale ta se najednou se slzami v očích proměnila v bílou Laň a utekla do těch nejhlubších lesů.
Mladík však nebyl sám, kdo měl ve vesnici za ženu vílu, jen tento druhý muž o tom nevěděl. Žil se svou ženou šťastně v jedné chaloupce u vesnického potoka, u něhož rostla veliká Vrba. Měli přenádherného chlapce, který si často a rád hrával s ostatními dětmi, jejichž hry a říkanky si děti mezi sebou předávaly již od těch nejstarších dob. Všechno bylo v pořádku do doby, než všichni ulehli ke spánku. Když žena usnula, ležela naprosto nehybně. Celá úplně zbledla a nikdo nebyl schopen ji z jejího prapodivného spánku probudit. Ovšem za svítání opět zčervenala a byla čilá jako ranní ptáče. „Je to hrozně divné,“ stěžoval si muž jednoho dne vesnickému léčiteli, „co se to s mojí ženou každou noc děje?“ Léčitel slíbil, že muži pomůže. Vydal se tedy do lesů hledat pomoc a radu od dobrých duchů, ovšem nikdo k němu nepřicházel. Když se pak smutný vracel domů, přeci jen k němu jeden duch promluvil: „Ve dne doma, v noci ve Vrbě u potoka, takový je její osud.“ Jakmile se to muž dozvěděl, okamžitě se rozzuřil: „Přeci se nebudu dělit o svou ženu s tím stromem!“ V návalu zlosti se rozhodl vzít sekeru a Vrbu pokácet. Když tak činil, vůbec nevnímal to, že je jeho žena slabší a slabší. Nevšímal si jí, toužil se jen zbavit toho stromu. Avšak nakonec, když strom konečně rupnul v základech a spadl na Zem, jeho žena vydechla. Muž nevěděl, že to ve skutečnosti byla stromová víla, jejíž život byl s Vrbou pevně spjatý.
U potoka, poblíž stráně, sedí muži na samotě. Oba pláčou, nemají klidu, nedotknou se mléka, medu. Avšak v dálce, poblíž vesnice, se malý klouček koupe v potoce. Bere nožík, řeže Vrbu, zaříkáním duchy prosí:
Otloukej se, píšťaličko,
jestli se mi nepovedeš, věz, že špatně dopadneš.
Hodím tě do potoka, v moři budeš do roka,
tam tě sní veliká ryba, které se otevře zubatá huba.
Dílo bylo dokončeno, chlapec píská na píšťalku. V jejím zvuku smutku mnoho, píseň zpívá za maminku: „Chlapče, neboj, v jiném kraji, ve své kráse, stále žiji.“
