Vztah ke krajině a jejímu dědictví

Každá krajina má svůj vlastní příběh, přesněji řečeno mnoho různých příběhů. Některé z těchto příběhů lze spatřit na první pohled, jiné jsou ukryté v lesních hlubinách nebo pod zemským povrchem. Některé se rády ukazují, jiné působí skrytě – skrytě, ale účinně. Pro mnohé z nás je porozumění těmto příběhům a rázu krajiny, ve které jsme vyrůstali nebo ve které jsme se rozhodli žít, jednou z hlavních hodnot na našem žebříčku. Jako strom se snažíme zapustit kořeny, nabrat do sebe její sílu a přispět k ní svým vlastním příběhem, který by se do ní mohl vtisknout. Je pouze na nás, jestli ten příběh bude plný úcty, upřímného porozumění, dobrosrdečnosti a odvahy, nebo se jen jako přízrak naplní neúctou, křivostí a porušením pradávných slibů, které leží napůl v říši snů a které vznikly dohodami mezi stromy a národem, rostlinami, kameny, zvířaty a rodem. Pojďme se nyní na některé příběhy krajiny podívat spolu s názornými fotografiemi ze západních středních Čech a okolí.

Naše krajina kdysi byla jeden velký hvozd, kde se kořeny statných Dubů zdvihaly tak, že pod nimi mohla projet jízda jako skrze nějakou kouzelnou bránu. Dnes tuto majestátnost připomínají pouze úplně malé středy některých národních parků nebo chráněných krajinných oblastí. Součástí tohoto dávného příběhu je však i síla, která stále působí, která pomocí docela malinkatých rostlinek proráží betonové pásy, která umožňuje růst malých Dubů, které pod našimi nohami sotva na deset centimetrů dlouhé hnědé větvičce na sobě drží tři světle zelené listy. Když se znovu za denního světla ponoříte do říše snů, ten malý Dub zazáří a usměje se jako malé dítě, jako jakékoli jiné mládě. A není sám. Vedle něj roste Buk, Borovice, Bez, Jedle, Smrk, Lípa, Bříza a všechny možné další stromy a rostliny. Tento příběh narušují ti, kteří rozhazují plastové věci a pytle s odpadky a neváží si své krajiny. Už dlouho ani nenakoukli na pomezí snění a bdění, aby vnímali duchy míst, duchy předků, víly, mluvící stromy či Pána Lesů, Lovce se záludným úsměvem, kterého mnozí známe spíše jako Myslivce oblečeného do zelené kazajky s bičem v ruce a s ohnivým zrakem, kterého dějiny odsoudily a prohlásily za ďábla, stejně jako mnohé další lidové bytosti, které svou přítomností a svým myšlením bránily novému učení a pokroku. Ti lidé se ničeho nebojí, nemají k ničemu úctu. Můžeme však proti nim postavit jiný příběh, například tento: „Vnímej krajinu. Domluv se s klukama ve vesnici, zajdi za starostou a zeptej se, jestli je možné založit domobranu proti těm, kdo ji ošklivě znečišťují.“ 😉

Příběhy jsou skryté pod povrchem. Dodnes je možné najít předměty, keramiku a ostatní pozůstatky naší minulosti a minulosti národů, které měly tu čest do naší krajiny zavítat. Většina těchto předmětů byla archeology nalezená na pohřebištích a ostatních posvátných místech. Tady se však má touha po pohledu na tyto předměty často mísí s mou až přehnanou úctou k náboženství našich předků. Oni tam přece ty krásné věci nedávali proto, aby je pak někdo vykopal a schoval – nebo ještě hůře prodal. Mnozí lidé se nebojí ani odkrýt a znesvětit mohyly, odbourat nebo odnést kultovní kameny. Nemají žádná tabu, ani zážitky. Stálo by za to na školách alespoň trochu propojit dějepis se zeměpisem, popřípadě i s přírodopisem, a zaměřit se na pravěké období. Pro nás, co jsou naši předkové opět na nejvyšších místech hodnotového žebříčku, by toto mělo být hlavním tématem dějepisu a zeměpisu, od nejstarších dob až po současnost.

Jednou nás strýc jako malé děti vzal spolu s rodiči a prarodiči na výlet do stejné oblasti, ve které se nacházela naše chata. V Nižboru jsme si prošli muzeum, a teď jsme vycházeli výše na oppidum. Rozhled byl pěkný, ale nechápal jsem, co na tom místě bylo zajímavého – kromě pár valů tam nic nebylo! A přeci jen mě na něm něco nezaujalo, nějaký divný pocit, který dal průnik mé divoké představivosti. Když jsem se pak po mnoha letech procházel po všech těch hradištích, například toho u Štulce, kde bylo veliké osídlení v době halštatské, laténské a hradištní (tyto tři archeologické doby jsem se naučil znát velmi brzy, protože jsou zkrátka uvedeny snad u všeho; zvykl jsem si i na to, že snad každá okolní vesnice má svou archeologickou kulturu – Knovíz, Únětice …), nebo po hradišti na Divoké Šárce v Praze, na návrší (často se používá divné cizí slovo: akropole) Libušína nedaleko Kladna (na pomezí kmene Čechů a Lučanů), kolem blízkých mohyl v lese Hora u obce Velká Dobrá (největší „výzkum“ proběhl v 19. století), začal jsem si představovat všechny ty lidi, kteří zde žili v dřevěných domečcích, kteří se chránili valy a palisádami před nebezpečím, kteří zdobili krásné zbraně, kteří podnikali barvité obřady a spojovali se s duchy – kteří byli mými předky, neboli tím, odkud pocházím a kdo vlastně jsem.

Krajinu doplňují i různé památné a významné stromy, které pamatují dávné události. Už jen tím, že se ty stromy prohlásily za památné, jsou vlastně nedotknutelné a veškeré lidské dění kolem se musí přizpůsobovat jejich přítomnosti. Stejně tak jsou i mnohé kameny tak spjaté s dějinami krajiny, místa či obce, že stojí majestátně třeba i uprostřed pole. A k mnohým se váží zajímavé příběhy – například ten o Zkamenělém pastýři u Klobuk vypráví, že když z vesnice zazvoní kostelní zvon, pastýř se posune o vzdálenost jednoho zrníčka písku směrem k vesnici. Jakmile se pak dotkne kostela, nastane soudný den – ovšem když zazvoní zvon z protější vesnice, pastýř se posune o zrníčko písku zpět na své původní místo. Z čehož vyplývá … že lidová moudrost je nepřekonatelná. 😉

Díky postavené dřevěné soše a bohatým dějinám je velmi známý kopec Velíz. Nedávno jsem se na něm byl znovu podívat, naposledy jsem tam totiž byl před víc jak půl rokem. Ve vedlejších vískách s názvem Kublov a Broumy mají o májových slavnostech velmi lidový smysl pro humor, neboť kdysi dávno, když jsme tam v ten čas projížděli od Žebráku a Točníku zpět na chatu, nás zastavily oba průvody a za drobný příspěvek daly mému dědovi napít pivo a víno, i když řídil auto. Naštěstí kolem v tu dobu nebyli žádní strážci zákona. Každopádně zpět k Velízu. Díky jisté známosti okolních cestiček se dokážu na vrchol k soše dostat tak, abych nepotkal ani jednoho člověka. A i když se jde lesem a v podstatě se jedná o přímý výstup, celková vzdálenost je výrazně menší a pro lidi, co se tam škrábou po asfaltce od Kublova, mám jen škodolibý úsměv. O dalších místech v Křivoklátsku a o mém vztahu k nim si můžete přečíst zde: Kouzelná krajina.

Přeji vám, abyste si i vy našli svou krajinu a vzorně se o ni starali, pocítili spojení s ní a se svými předky. Ať už třeba bydlíte nedaleko Neumětel, kam doplaval statečný Šemík s Horymírem, Plešivce v Brdech, Vlčí hory v Českém Švýcarsku nebo u Panské skály, vždy máte být na co hrdí. 😉