Zpočátku si lidé zvířat velmi vážili. Chápali, že svou podstatou jsou zvířata mnohem moudřejší a chytřejší, než jaká se nám na první dojem mohou zdát. Často byla přímo spojená s vůlí bohů, přinášela jim zprávy a starala se o rovnováhu světa. To samozřejmě platilo i o rostlinách, ale o nich vám povím až za chvíli. Lidé na zvířatech oceňovali jejich vlastnosti – na Lišce její důvtip, na Vlkovi schopnost lovu, na Jelenu jeho rychlost a ladnost, na ptáčcích jejich schopnost vznášet se do neuvěřitelných výšek a cestovat mezi světy, kdy především obdivovali Vránu, která dokázala cestovat mezi světem živých a mrtvých a přinést z dalekých světů živou a mrtvou vodu. Líbila se jim bojová schopnost Jestřába, který dokázal překonat každou překážku, a moudrost Orla spojená s jeho velikostí. Proto lidé pojali zvířata za své spojence, uzavřeli s nimi dohodu, naučili se dodržovat ta správná tabu, aby jim zvířata ve snech a viděních pomáhala a vedla je životem.
Avšak jednoho dne tyto dohody a s nimi svázané zákony přišly jednomu člověku zbytečné. Totiž v oněch dobách, když lidé nutně potřebovali tělo zvěřiny nebo ryb, vždy dané zvíře poprosili o odpuštění, obětovali mu dar a ulovili ho pokaždé podle prastarých zvyků, kdy se před vlastním lovem očistili jalovcovým nebo jiným očistným dřevem, popřípadě Pelyňkem. „Proč to všechno musíme dělat?“ pravil onen člověk, „nebylo by jednodušší si prostě vzít to, co chceme? Co je nám do toho, co chtějí zvířata? Vždyť jsou to všechno jen pověry, nemá smysl se jimi nechat ovlivňovat. Každý včetně Přírody se nás snaží jen využít, zneužít a já nevím co všechno.“ Pojídal sousto z právě uloveného Jelena a obstojně při tom říhal. Většina lidí s jeho názory souhlasila, naopak někteří byli proti, ovšem v tuto chvíli nemohli vůbec nic dělat. Nu, a tak se stalo, že lidé přestali dodržovat zákon úcty a začali lovit zvířata bez očisty, obřadů a omluv. Brali si, co se jim zlíbilo. „Ale co když,“ pokusil se odporovat jeden odvážlivec, „tímto postupem všechna zvířata vyhubíme? Co když moc narušíme rovnováhu?“ „Ale jdi,“ odsekl jiný, „žádná rovnováha není. Je to jen nástroj, jak nás ovládat.“ Avšak bez ohledu na to, co si lidé mysleli, myslí a budou myslet, koloběh se stále otáčí.
Mezitím v lesních hlubinách svolala zvířata svůj sněm. „To už přestává všechno,“ řekl naštvaně Vlk, „ti lidé si naší pomoci vůbec neváží, ba co víc, znesvěcují naše kmeny, rody, naše bratry a sestry.“ „Ale co budeme dělat?“ zeptala se zvědavě Liška. „Musíme počkat,“ odpověděl po dlouhém přemýšlení Medvěd, „uvidíme, co se jim honí hlavou, třeba nakonec přestanou.“ Jenže lidé rozhodně neměli v úmyslu přestat, právě naopak. Dokonce po zvířatech začali šlehat pruty, aby je zmrzačili, neuctivě zotročili a zabili až doma. Někteří lidé navíc začali pít jejich krev a bídní zvrhlíci s nimi počali i ulehávat do houští. Zkrátka a dobře, takovou ohavnost od dob Křivdy pána Příroda snad vůbec nepoznala. „A dost,“ rozčílil se nakonec Medvěd, „líbí se jim mrzačení, nepřirozenost a smrt? Tak to taky dostanou! Podle zákona koloběhu se jim vrátí to, co sami činili.“ Všechna ostatní zvířátka pokývala hlavou. Jejich záměr se nesl lesem, houštinami i mýtinami. Letěl na křídlech Větru za hory a doly, za kopce a údolí. Nesl se potokem, řekou, až zaduněl tak silně, že každý, kdo umí věci citlivě předvídat, se otřásl zimou. A měl proč. Záměr totiž slyšela i sama Smrtka, která právě krotila sílu některých přízraků pro své vlastní potřeby a která uměla kouzlit a plížit se temnotou. Nebyla zlá ani hodná, často uctivým lidem pomáhala, některé naopak zneužívala. Nyní však pocítila hněv. Na tváři se jí objevil děsivý úsměv.
Trest napřed zasáhl ty z řad lidí, kteří se chovali zvrhle. Z jejich nechutnosti vznikaly příšery, například tvor s tělem člověka a hlavou Býka, který lidem ukázal jejich vlastní pokřivenost. Ovšem většinu z oněch zvrhlíků zkrátka pouze začalo dole svědit, dostali hrozné horečky a nepřirozeně kašlali. Na kůži jim vyskákaly ošklivé skvrny, které odrážely jejich vlastní špinavost. Co víc, po chvíli každý ve vesnici, s kým se vyspali, onemocněl stejným způsobem. Lidé začali umírat, protože léčitelé tyto nemoci ještě neznali a nevěděli, jakou sílu proti nim použít, jak bohy a duchy prosit. Ale trest zdaleka ještě nekončil. Naštvaná zvířata přišla k lidem v neviditelné podobě a začala je drásat, vstupovat do jejich těla a narážet na jejich útroby, škrábat je svými drápy. Smrt z hlubin vypustila zkrocené vetřelce a jiné ohavné síly, aby se na lidech vyřádily. Ty z lidí, kteří nečistě a neuctivě lovili zvěřinu, rozbolelo srdce, jako by krev, kterou znečistili, znečistila i jejich vlastní. Rozbolely je játra a ledviny, celí zežloutli a páchli. Ti, co pili krev, pak byli sami požíráni, protože začali zvracet a měli průjmy. Lidem naskákaly na kůži boláky a začali umírat ve velkém. Prosili Přírodu o záchranu, ale pomoc nepřicházela. „Musíme něco vykoumat,“ řekl ten, který jako první přišel s myšlenkou na lov bez úcty, „jsme přece nejchytřejší tvorové …“ Ještě, než to stačil doříct, vydechl naposledy.
Zemřelo obrovské množství lidí – to vše trestem za jejich neuctivost a nečistotu. Bylo to období velikého zoufalství. Když se ten, který kdysi odporoval myšlence způsobovat nerovnováhu, celý rozbolavělý a rozlámaný doplazil k lesu, uviděl, jak pod ním leží malá rostlinka, která ho svými roztomilými lístečky hladila. „Ještě není vše ztraceno,“ promluvila rostlinka tajemně, „máš-li v sobě dostatek úcty, můžeš utrhnout mé lístečky a sníst je.“ Člověk samou bolestí ani nebyl schopen přemýšlet. S pokorou utrhl pár lístečků a vložil si je do pusy. Když je žvýkal, všiml si, jako by mu něco v hlavě radilo, aby se v rostlinkách vyválel a potřel jimi svůj obličej. Potom okamžitě usnul a zdálo se mu, jako by mu duch rostlinky předával léčivou sílu, jako by ho postupně uzdravoval. Když se probudil, cítil se trochu silnější, poděkoval rostlince za pomoc a odplazil se celý rozbolavělý dále do lesa k malému jezírku. Byl malátný, takže ani nevěděl, jak dlouho tam ležel. Za několik dní byl už překvapivě skoro úplně zdravý a mohl chodit. S úctou natrhal rostlinky, nabral do nádobky vodu ze studánky a vydal se zpět do vesnice. Tam promluvil k matkám: „Vaše děti jsou zachráněny, protože nám Příroda poskytla pomoc, a to i přes to, že si ji nezasloužíme.“ Ta rostlinka, kterou onen mládenec natrhal, měla moc rozrážet vše špatné a škodlivé. Jmenovala se Rozrazil. Lidé ještě teprve poznají, jak moc jim v budoucnu bude chtít její duch pomoci.
Ten den se na sněmu sešla nejen zvířátka, ale přišly tam spolu s nimi i rostlinky. „Když jste je potrestali podle koloběhu za jejich vlastní ošklivost,“ promluvil Řebříček, „my jim od jejich trápení pomůžeme, projeví-li úctu při sběru.“ Napřed nastalo ticho. „Také vás znesvětí,“ odvětil po chvíli přemýšlení Vlk, „dříve nebo později. Použijí vás tak, jak nemáte být použity.“ „Uvidíme,“ odpověděla světelná Třezalka, „pokud nám s úctou nabídnou něco na oplátku za naše životy, rádi jim pomůžeme a budeme je léčit.“ Tak se také stalo. Od té doby mají sice lidé se zvířaty lehce vyvrácené vztahy, ale jejich zvířecí spojenci jim nepřestali pomáhat a vést je. Když lidé onemocní, hledají pomoc nejen u zvířat, ale hlavně také u rostlin, keřů a stromů, těch nejmoudřejších a nejsilnějších léčitelů Přírody, kteří se lidí zastali.
