W rjanej Łužicy

„To je jara šwarna wěcka!“ neskrýval jsem své nadšení, když jsem se koncem července rozhodl vydat na výlet po Lužici, kde stále navzdory všem příkořím žijí původní obyvatelé Lužičtí Srbové, a to jako národnostní menšina po boku Němců. Pocit nadšení brzy začal doprovázet i pocit tajemnosti. Uprostřed cesty do Lužice se totiž z mlhy vynořilo České středohoří včele s Lovošem, což je místo, které na mě vždy působilo snad nejtajemněji ze všech (i Stadice jsou nedaleko). Možná proto, že se mi o něm kdysi dávno zdálo, a to před tím, než jsem o něm vůbec něco věděl. Po přejetí hranic následovala cesta od Drážďan (původně slovanská osada Drežďany) směrem na Budyšín do středu Horní Lužice. Tu část Lužice, kde se stále udržuje lužickosrbský jazyk, bez problému poznáte, protože jsou tam dopravní ukazatele včetně názvů obcí a ulic psány dvojjazyčně v němčině a v lužické srbštině. Celé původní polabské slovanské osídlení pak poznáte podle více či méně poněmčených názvů míst, třeba i čtvrtí v samotném centru Berlína (Bukow, Pankow, Rudow, Kladow, atd.), který se nachází za severní hranicí Lužice. Ubytoval jsem se nedaleko Budyšína v hotelu v obci Pančicy-Kukow (Panschwitz-Kuckau). Byl jsem velice rád, že pán, který měl ubytování na starosti, mluvil srbsky. Moc hezky jsme si popovídali, dostal jsem k jídlu na čtení srbské noviny (Serbske nowiny) a několik plánků včetně informací o lužickém hřbitově v Ralbicych. Netrvalo dlouho a uvědomil jsem si i „škodolibou zábavnost“, jakou se historie na nás lidech baví. Totiž jde o to, že lužickosrbskou totožnost mimo jiné velice pomáhá udržovat společná silná křesťanská víra, podle oblasti pak buď katolická, nebo evangelická. Každopádně jsem se rozhodl daný hřbitov na své cestě navštívit. Výlet trval od čtvrtka do neděle a byl velmi intenzivní, abych vám mohl zprostředkovat co nejvíce zajímavostí. Dále je postupně všechny uvedu tak, abych se zbytečně nezabýval podrobnostmi nebo méně důležitými místy, které si pak můžete prohlédnout na obrázcích v galerii. Ať se vám následující popis líbí.

Na hranici Horní a Dolní Lužice leží obec s vlastním dialektem a krojovými tradicemi s názvem Slepo (Schleife), kde mají Lužičtí Srbové svůj kulturní dům. Velikou součástí zvyků a obyčejů, které snad nejvíce ze všeho pomáhají lužickosrbskou totožnost udržet, je každoroční velikonoční malování vajec. A že se nejedná jen o nabarvení a o otisknutí pár vzorů vám musí být jasné hned na první pohled. U každého vajíčka si říkáte, jakou zručností a pílí museli být jejich tvůrci obdařeni. Všechny ty dokonalé sluneční a květinové vzory vás musí vzít za srdce. Spolu s vajíčky tam byly vystaveny i různé obrazy, kroje a také bytosti z našeho společného bájesloví, kterými byli především polednice, vodník a drak/had Zmij, o jehož kouzelné zlaté koruně byl napsán příběh před vlastním vstupem do kulturního domu. Na druhém konci středu Lužice, poblíž města Wojerecy (Hoyerswerda), se nachází veliký strašidelný mlýn, jehož vzor si jistě budete pamatovat ze známé lužickosrbské pohádky Krabat. Uvnitř mlýnu je několik poschodí s dřevěnými prkny jako podlahou, které při vstupu na ně vydávají křupavý zvuk. Když k tomu připočtete všeobecné šero, ticho, mlýnské řemeslné potřeby a starožitný nábytek, musíte z toho všeho být přinejmenším unešení. Krabatův učitel, mistr čaroděj, pak měl při vstupu vlastní místnost s velikým křeslem a ohromnou čarodějnou knihou. Úplně to vypadalo, jako byste se ocitli ve středu příběhu. Lužice je obecně svou polohou, krajinou i historií velice bohatá na podobné čarodějnické obrazy. Například v Budyšíně se hned u Sprévy pod mostem nachází čarodějnický dům neboli Wjerina chěžka z počátku 17. století. Jelikož mají obyvatelé Budyšína smysl pro humor, nechali vedle domu postavit pro děti klouzačku v podobném strašidelném stylu. Celou atmosféru doplňují i okolní kamenné budovy.

Budyšín je obecně velmi zajímavé a milé město. Velmi známé jsou stará vodárenská věž a různé kostely. Málokdo ví, jak moc je historie Lužice a Budyšína spjatá s Čechami a s Přemyslovci, kudy vedla „Česká stezka“. Spolu s celým tématem Polabských Slovanů se naše dávná minulost na základních a středních školách skoro vůbec neprobírá a nevyučuje, jako by to snad ani nebylo důležité (což dle mého názoru není vůbec pravda) – naproti tomu se v dějepisu zmiňuje stejně tak vybájená legenda o praotci Čechovi jako jsou jakékoli jiné příběhy, příchod Cyrila a Metoděje a tečka. Jako by naše minulost předtím nebyla. Jako by k nám naše vlastní původní kultura teprve přišla od pokřesťanštěného Řecka, Říma a Franské říše. Ale zpět k výletu. V Budyšíně se přímo na nádvoří Hródu (Ortenburg) naproti divadlu nachází Lužickosrbské muzeum neboli Serbski muzej s rozsáhlou a pěkně uspořádanou výstavou od nejranější historie až po současnost, která mě příjemně překvapila. Paní u pokladny mluvila srbsky, a dokonce mi zdarma poskytla audio-průvodce v češtině po jednotlivých místnostech. Samozřejmě mě opět nejvíce zaujaly původní dřevěné domečky ze starého osídlení Lužice, keramika, důmyslné zemědělství s koloběhem obilovin a propracované úly. Zastavil jsem se u vtipných lužickosrbských moudrostí, popisu jednotlivých zvyků a obyčejů a samozřejmě u způsobů oblékání od minulosti až po dnešek (kroje). Pěkné také byly hudební nástroje, přesněji dudy a malé housličky. Při vstupu do dalšího patra jsem potkal velmi milého pána, který mluvil nejen srbsky, ale snažil se i česky. Ukázal mi další výstavu s malovanými velikonočními vajíčky, kde bylo i jedno úplně malinkaté v drobném košíčku. Celou dobu se usmíval, načež se mě česky zeptal, jestli znám Lužický seminář (u Karlova mostu) a českou Společnost přátel Lužice. Na to jsem mu srbsky odpověděl: „Haj, Towarstwo přećelow Serbow.“ Po této odpovědi se na mě lehce s podezřením podíval a zeptal se mě, jestli jsem z ústavu. Se smíchem jsem odvětil, že ne, načež on smích opětoval a zdůraznil: „Ještě ne.“ Muzeum bylo velmi hezké a rozhodně jedno z nejlepších, jaká jsem kdy navštívil. Kousek od Hródu pak vedla pěkná ulice s typickými historickými měšťanskými domy, odkud se pak dalo zabočit na upravený hřbitov, na jehož konci se nacházel další rozbořený kostel, který opět působil velice kouzelně. Hřbitov byl převážně německý, na rozdíl od toho v Ralbicych, kde bylo plno bílých pozlacených křížů s lužickosrbskými jmény a kde jsem slyšel, jak se dvě starší paní mezi sebou baví srbsky.

V Budyšíně jsem pak navštívil hlavní trhové náměstí, kde se nacházelo muzeum hořčice a další kostely. Odtamtud jsem směřoval na Jih k Serbskemu domu, ve kterém jsem si v příjemném prostředí (kolem byly lužickosrbské vlajky) prohlédl různé prospekty. Moje mysl se však ubírala k nedalekému srbskému Smolerově knihkupectví a antikvariátu. Tam jsem si dlouho prohlížel různé knihy, z nichž některé jsem si koupil, a to včetně té, kvůli které jsem tam vlastně šel: Babičce. Ano, možná to zní zvláštně, ale opravdu kvůli lužickosrbskému překladu Babičky od Boženy Němcové. Popravdě jsem ani nepočítal, že ho budou v antikvariátu mít, proto mě pozitivní odpověď paní prodavačky upřímně a příjemně překvapila. Spokojen jsem pak knihkupectví opustil, načež jsem zamířil zpět na Sever. Bohužel měli v nedaleké srbské restauraci s názvem Wjelbik zavřeno z důvodu rekonstrukce, a tak jsem tradiční lužické jídlo neochutnal (škyt). Celkově mám z Budyšína úžasný dojem.

„Sídelní oblast Lužických Srbů se již po tisíc let stále zmenšuje. Sílící dominance německého jazyka a kultury ve všech oblastech života, mnohdy ještě umocněná potlačováním užití lužické srbštiny v církevním životě, ve školách a na veřejnosti, měla za následek ústup lužickosrbského jazyka a kultury.“ – Lužičtí Srbové, Serbska kulturna informacija

Jak už jsem zmínil, většina obyvatelů Lužice jsou v dnešní době Němci. Vzhledem k tomu, že je lužická srbština na území Lužice vedle němčiny úřední jazyk, myslím si, že je důležité, aby si Lužičtí Srbové žádali na úřadech a třeba i v obchodech mluvit pouze lužickou srbštinou. Chápu, že je pro ně pohodlnější mluvit v těchto případech německy, ale to jejich jazyk nezachrání. Podle mého názoru musí více bojovat, více si za svým jazykem stát na veřejnosti, protože Němci se po řádném tlaku možná malinko přizpůsobí (rozhodně ne bez něj). Bohužel je však lužická mentalita podobná té české, takové té „pasivní rezistenci“ a stahování se do sebe. To, že tam občas přijede takový nadšenec, jako jsem já, který na každého volá: „Dobry dźeń!“ a který tak uvádí Němce do rozpaků, ničemu moc nepomůže. Myslím si, a to platí obecně, že dnes není zase tak veliký problém se uživit, a tak je možné svůj čas využít k zachovávání svého kulturního dědictví, a to nejen občas, ale pravidelně – jinak vše skončí hluboko pod vodou. Teď nemluvím jen v obrazech, ale myslím to také doslova. Lužice je velice poznamenaná těžbou uhlí. Počet lužickosrbských vesnic a usedlostí, které v důsledku těžby padly, je skoro až nepředstavitelný. Čistá a přitažlivá lužická jezera, která vznikla zaplavením vytěžených uhelných dolů, leží tedy na nečistém základě. Původní usedlosti a Lužičtí Srbové byli v těchto místech nahrazeni jezery a turisty. Když jsem nad tím přemýšlel, dorazila mě povaha Němců, kteří si snad myslí, že je jejich jazyk světový a mezinárodní. Pořád mluví o „toleranci“ a sami o sobě nejsou schopní mluvit ani anglicky. Proto jsem jen neochotně na parkovišti u jednoho jezera, po neúspěšném pokusu mluvit lužickosrbsky a anglicky, přepnul do němčiny. Je sice pravda, že jsou místní Němci vesměs hodní a usměvaví, rádi si s vámi zažertují, ale to Lužické Srby nezachrání. V této souvislosti je zajímavé, že se několik lidí, co mluví už jen německy, považuje za Lužické Srby. Proč by ne. Je to tu zkrátka mnohem více promíchané, než to kdy bylo u nás v Česku.

V jezerech je nicméně koupání příjemné, ani žádné vstupné se k nim neplatí, což mi rozhodování, jestli se mám vykoupat (abych náhodou nevědomky nepodpořil nějaké další nepochopitelné německé nápady) usnadnilo. Lužická krajina je prostě krásná i přes to všechno, co zažila a zažívá. Sledoval jsem i stezku Vlků, kudy Vlci přešli ze západního Polska až k nám na Kokořínsko. Dostal jsem se do okolí elektrárny Boxberg, kde byl u vlčí stezky udělaný park s cestičkami především jako atrakce pro děti. Když jsem však viděl, že se za vstup platí 5 euro a především KDO za tím projektem parku stojí (těžaři, energetici a vydřiduši krajiny v jednom), chuť vstoupit do něj mě okamžitě přešla. Každopádně až k předchozím výhradám byl výlet po Lužici jedna báseň plná nadšení. Mezi Stróžou (Wartha) a Hućinou (Guttau) je udělaná moc pěkná bio-rezervace s cestičkami, které vedou mezi mokřady, skrze lesy, louky a další kouzelná místa. Hned na počátku stezky měli své hnízdo na domě dva bílí Čápi, načež se šlo lesem přes potok mezi vysokým Rákosím, které rostlo na okrajích jezer, kde se volně plavily Labutě a další vodní ptáci. Bylo to jak v nějakém přírodním příběhu o stvoření. Na cestičkách se vyhřívali hadi, kteří se ihned bleskově odplazili. Byl jsem také unešený ze všech těch rostlin kolem. Hlavně mi přišlo zajímavé, že v Lužici snad na každém rohu roste vysoký Jeřáb.

Pro Lužici jsou také typické lesy plné vysokých Borovic, které v mechové podestýlce nenápadně ukrývají přírodní bohatství, například brusinky. Pěkné jsou také malé březové hájky. Jistě by se toho o lužické krajině dalo napsat hodně, avšak myslím si, že toto zatím stačí. Ke konci výletu jsem pak navštívil zámek Krobnitz s parkem plným vysokých Líp a dalších stromů, na jehož konci se, světe div se, nacházely pozůstatky dalšího kostela nebo kaple. Pokud si na podobná čarodějná místa potrpíte, rozhodně byste měli Lužici navštívit. V neděli jsem se pak cestou zpět z Lužice zastavil u Vlčí hory v Českém Švýcarsku, což je pro mě další velice poutavé místo podobně jako Lovoš. Přeji všem, aby si tato kouzelná místa sami pro sebe našli. 🙂

Po staletí tě zabíjeli
a vkládali tě do hrobu.
Chorál smrti ti přezpívali
až do konce a poznovu.

Přes tisíc roků odsouzený
jsi k smrti byl – a nezhynul.
Ač odraný a rozdrobený
vždy zase živý vydechnul.

Přes tisíc let však vprostřed lidu
horoucí srdce planula,
a pro tebe zas planout budou,
až čas svou míru naplní.

Jen do práce! Je třeba činů!
Je třeba zahnat smrti sen!
Již tu a tam svítat počíná.
Jen z práce pro nás vzejde den!

– Lužickosrbský národ, Mina Witkojc