Žabomyší válka (Βατραχομυομαχία) je starořecký krátký příběh a satira na Homéra a jeho košatý básnický jazyk. Kromě vtipných narážek, například na homérskou důležitost původu hrdinů přes otce, děda, praděda atp., obsahuje i drobná zamyšlení. Pokud například existují bohové, proč by se vůbec měli zajímat o osudy nás lidí a našeho světa? Vždyť z jejich pohledu musí každé lidské hemžení nutně jako žabomyší válka vypadat. 😊
„Tehdy na hvězdném nebi Zeus, dav svolati bohy, války jim ukázal shon a bojovníky ty chrabré, statné i počtem silné a nesoucí oštěpy dlouhé, jako když Kentaurů voj neb Gigantů do boje táhne. S laškovným úsměvem ptal se, kdo z bohů chce pomáhat v boji žabám anebo myším, a oslovil Athénu takto: Milá dcero, ty asi se vypravíš na pomoc myším? Ony přec po tvém chrámě ti v houfech napořád brousí, z tuku tam mlsajíce a z všelikých obětních jídel. Tak tedy pravil Zeus, však Athéna odpověděla: Otče, já nehodlám nikdy jít myším, budou-li v tísni, na pomoc, protože časem mi natropí nemálo zlého, obětní vínky kazí a lampy, jak na olej chodí. Zvláště však vzbudily tím můj hněv, co mi provedly jednou: rozhlodaly mi řízu, s níž nemalou práci jsem měla, dlouhou osnovu spředla a tkala příjemným útkem, v lichvářských rukou jsem teď – jak sklíčeno tím je mé srdce! – Vzalať jsem předivo na dluh a to je věc pro bohy hrozná. Přes to však nebudu já mít chuť ani pomáhat žabám; není stejně v nich mysli rozumné. Nedávno totiž, když jsem se vracela z války a toužila z únavy velké už jen spát, ti skokani chvilku mi nedali zdřímnout, jaký tropili povyk; tak jen jsem ležela, nespíc, soužena bolestí hlavy, až začal kokrhat kohout. Nechtějme, bohové, tedy tam těm snad pomáhat nějak, sic ještě někdo z vás by ostrým kopím byl zraněn.“ – Válka žab a myší (pravděpodobně 1. století př. n. l.), překlad Otakar Smrčka
Autor obrázku: Henry Bright
