Dne 15. 7. 2016 jsem se zúčastnil veřejných přednášek Evropského kongresu etnických náboženství, který se konal v Praze. Ze začátku jsem si vůbec nebyl jistý, co od přednášek a následné ceremonie očekávat a jestli pro mě bude má účast přínosná, nicméně po přečtení programu a po zjištění, že se přednášek účastní zástupci z Česka, Polska, Srbska, Slovinska, Bulharska, Litvy, Lotyšska, Ruska, Ukrajiny, Německa, Itálie, Belgie, Řecka, Holandska, Dánska, Norska, Francie a dalších zemí, kteří budou mluvit především o svých zkušenostech, rozhodl jsem se, že si takovou příležitost nemohu nechat ujít. Rád bych vám nyní popsal své dojmy z celé události spolu s krátkým souhrnem, o čem jednotlivé přednášky byly a co na nich bylo z mého pohledu nejzajímavější. Přednášky trvaly něco málo přes pět hodin, což je u takového množství přednášejících pochopitelné, načež na Vyšehradě následovala společná ceremonie a poděkování.
Po příchodu do velkého sálu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde se měly přednášky konat, jsem zjistil, že vyjma organizátorů jsem na místo dorazil jako první (jak jinak), díky čemuž jsem si mohl zvolit pohodlné místo. Nicméně po příchodu dalších účastníků se přímo za mnou začal tvořit hlouček těch, co potřebovali překlad do češtiny (všechny přednášky byly v angličtině). Nápad s překladem byl dobrý a přednášky se tak mohly zpřístupnit všem, avšak tato skutečnost mě donutila změnit mé pečlivě vybrané místo a posunout se níže. Tam jsem začal bedlivěji pozorovat ostatní účastníky. Na první pohled se mi zdálo, že je tam více žen než mužů a že rozhodně svou přítomností snižuji věkový průměr všech ostatních. Najednou jsem se však ze zamyšlení vytrhl, protože se za mnou ozval cizí jazyk, který jsem rozpoznal jako jeden z germánských. Když se pak změnil v angličtinu, zjistil jsem, že se jedná o zástupkyně z Nizozemska, které se mě ptaly na to, jestli jsou tyto přednášky určeny pro studenty filozofie a náboženství. Odpověděl jsem, že nevím, že já sám jsem z široké veřejnosti, takže je to určitě zpřístupněno i nám. Díky tomu jsme se pustili do přátelského povídání, které přerušil až začátek konference.
Přednášky byly rozděleny do tří částí oddělených dvěma čtvrthodinovými přestávkami. První část byla především západoslovanská, jihoslovanská a keltská, druhá pak italická (římská), germánská a baltská a třetí hlavně řecká a východoslovanská spolu s ostatními vstupy (například z Indie). Nejvíce se mi líbila přednáška z Litvy, kde jen o něco málo starší mládenec než jsem já povídal o spojování se s podzemní říší skrze hru na dudy a souvisejících obřadů v hlubokém lese. Na druhé místo bych pak z mého pohledu zařadil povídání pana Baala, který žije poblíž Berlína v Německu a který se sám vrací ke svým předkům – původním osídlencům této oblasti, tedy Polabským Slovanům, jejich víře a pohledu na svět. Jeho přednáška tedy byla součástí té západoslovanské části. Nebudu dále zmiňovat název každé skupiny a jméno každého jednotlivého přednášejícího, neboť i tak je celý tento popis poměrně dlouhý. Místo toho níže předkládám fotku programu, který jsem obdržel a kde jsou jednotlivé skupiny přímo vyjmenované. Celý tento popis vychází z mé paměti a z pár drobných poznámek, které jsem si zapsal v mobilu, a tak prosím omluvte, pokud jsem něco důležitého náhodou opomněl. Doufám, že mé dojmy a souhrn pro vás budou přínosem. 🙂
První část – západoslovanská, jihoslovanská a keltská
Po krátkém úvodu promluvil zástupce polské Rodzimy Wiary. Jeho projev byl o radostech i strastech všech, co se chtějí vrátit zpět ke svým předkům a dávnému kulturnímu dědictví. Říkal, že se všichni poněkud ženeme za dokonalostí, kterou nemůžeme dosáhnout a že si všichni musíme udělat pořádek v hlavě, postupně křesťanský a jiné nepůvodní způsoby myšlení odsouvat, což je práce na více pokolení. Jako velikou zajímavost zmínil, že v Polsku byl v průběhu historie velmi patrný a silný kult Slunce. Po jeho přednášce následoval se svým projevem hlavní organizátor tohoto srazu a český zástupce Zdeněk, který všem poděkoval za to, že dorazili, a zároveň plný radosti zmínil, že teprve poprvé nyní, po tisíci letech plných násilného pokřesťanštění a i po komunistickém režimu, se můžeme takto otevřeně sejít a o těchto záležitostech mluvit. Po něm následoval z Německa již zmíněný pan Baal, který promluvil o původním západoslovanském náboženství, které se snaží oživit se svým projektem Wendisches Heidentum. Často prý jezdí i do České republiky a mezi hlavní bohy u něj patři Svaŋtovid (Mocný) a Perun (Bouřný). Jeho vstup doplnil další pán z Německa, který přišel se zajímavou myšlenkou, že se náboženství především vyvíjí podle podmínek, ve kterém se nachází. „Pohanství“, ke kterému se snažíme vrátit, pak umisťuje někam mezi silně matrilineární „zemědělce“ a silně patrilineární „tvůrce měst“ na jeho stupnici šesti různých druhů společnosti. Řekové prý byli hodně „tvůrci měst“, zatímco v našich podmínkách jsme byli někde mezi těmito dvěma druhy společnosti. Tyto „sociální“ vlastnosti, které se do náboženství promítají, pak dle něj způsobují to, že jsou si velice podobná i velmi vzdálená náboženství, jako příklad uvedl podobnosti s náboženstvím Májů a Aztéků.
Poté promluvil prezident celého kongresu, který se všem snažil přiblížit svůj napínavý životní příběh, kdy byl nucen vyrůstat jako křesťan ve Španělsku, nicméně v křesťanství nevěřil a snažil se hledat původní náboženství, které však nalézt nemohl, protože bylo pochopitelně zničeno. Tak odcestoval do Skotska, kde se učil od různých duchovních lidí, kteří žili v souladu s Přírodou jako zemědělci a dobytkáři. Dnes prý tím náboženstvím plně žije, především děkuje Ohni, Vodě a Zemi, a má vlastní farmu v USA. Zástupci z Francie, u kterých se mi po celou dobu jejich povídání v hlavě promítaly snad všechny díly Asterixe, pak představili nové druidství. Popisovali různé keltské svátky v dnešní době, pohřby, svatby a žehnání dětem, načež dali jasně najevo, že se plně distancují od křesťanství, New Age, buddhismu a dalších podobných nauk.
Bulhaři na prezentaci nebyli připraveni, a tak se jejich krátký vstup, zahrnující zpěv bulharské písně, přesunul až do druhé části (níže). Místo nich rovnou vystoupili Srbové se svou skupinou Lug Velesa a s velmi zajímavou prezentací doplněnou obrázky, vlastní tvorbou a především zkušenostmi. Své svátky provádí na posvátné hoře. Tyto slavnosti a obřady podobně jako u ostatních zahrnují posvátný oheň zvaný „kres“, posvátnou vodu, věnečky z květin, obřadní chléb, který je napůl obětován bohům v ohni a napůl sněden účastníky, šlehání vrbovými větvičkami, očistné skákání přes ohně, barevná vejce, apod. Po nich nastoupili dva zástupci ze Slovinska. První mluvil o tom, jak se snaží rozšiřovat a znovu oživovat původní duchovno a povědomí o předcích, jak chtěl provést pro zesnulého člena své skupiny pohřeb podle starých způsobů, který však nebylo možné plně uskutečnit, protože byl takový obřad jednak v rozporu se zákonem a jednak by vypadal značně podivně. Rozhodl se proto vytvořit podobný obřad pro moderní dobu, který by ctil staré způsoby. Nakonec zdůraznil, že i ve městech je část Nebe, stromy, voda, skrze něž se můžeme spojit s předky a bohy. Druhý mluvčí pak přišel s velmi citovým proslovem, jak na své cestě přešel od křesťanství k ateismu, a potom od ateismu k pohanství, kde si řekl: „Páni, to je opravdu naše?“ Opravdu máme tak úžasné dědictví?
Druhá část – italická (římská), germánská a baltská
Hned začátek druhé části mě velice pobavil, protože nastoupila první delegace z Itálie, která se zajímá o obnovu původní římské tradice. Všichni tři zástupci si vzali kolem krku červenobílé stužky, načež vesele, nahlas, zajímavě a zřetelně začali povídat. Napřed vyjádřili solidaritu přítomným lidem z Francie, že je mrzí, co provedli „monoteisté“, „naši společní nepřátelé“ a že si máme pamatovat, že „Indoevropané jsou bratři a jedna rodina (jižanský mafiánský přístup se nezapře)“. Pak začali prezentovat, přesněji řečeno italskou angličtinou číst, „tradiční římský přístup“ neboli to pěkné z římské tradice, co například Plinius ve své knize Naturalis Historia volně označuje jako „staré mravy Římanů“. To jsem bedlivě poslouchal a byl jsem rád, že máme spoustu věcí společných. Zároveň jsem si byl vědom i rozdílů, jejichž znalost nás dle mého názoru může spojit ještě více a vzájemně naše tradice ctít … K této italské skupině se váže jedna peprná příhoda, která se odehrála na konci třetí části (viz níže).
Druhá delegace ze severní Itálie pak prohlásila, že na rozdíl od mnohých jiných evropských tradic mají mnoho dobrých zdrojů, ze kterých mohou čerpat. Velice mě zaujalo povídání o obřadních procházkách a jak mnoho obřadů a jmen bytostí zůstalo zachováno v lidové tradici. Zajímavá je také jejich snaha o symbolismus, kde pro příklad zmínili všem známý kult ohně, snaha odstranit křesťanské, globalizační a další moderní vlivy, snaha o vytváření komunity, provádění obřadů uprostřed lesa a ctění předků. Když k tomu navíc připojili obrázky ze svých obřadů (například úlitba vína a obětování pečiva na vrcholku hory u lesa) spolu se zajímavými ilustracemi různých bytostí, uvědomil jsem si, jak opravdu máme v rámci našich původních tradic mnoho společného.
Poté následovala již zmíněná vsuvka pěkné bulharské obřadní písně, načež se na scéně objevili veselí Dánové. Se slovy „takhle nějak si nás lidé představují“ nám byl ukázán obrázek Seveřana, který byl poněkud při těle a který držel ohromný roh naplněný pravděpodobně medovinou, pivem nebo jiným nápojem. Po všeobecném smíchu následovala poznámka „je pravdou, že tohle také děláme“. Jejich následující povídání bylo o severské tradici, kterou nazývají Ásatrú a která se soustředí na uctívání dvou rodů bohů a Přírody, o hlavních zdrojích informací a poznatků, jimiž jsou Eddy a různé ságy, o mohylách, kterých je dodnes v Dánsku hodně a které poskytují pro současné lidi mnoho prostoru pro provádění posvátných obřadů. Pro nás lidi je prý důležité dbát o svou pověst, o to, jak si nás ostatní lidé budou po smrti pamatovat (jestli jako dobré, chamtivé, apod.). Zástupci z Norska pak severskou tradici doplnili povídáním o bozích, Přírodě, elfech, trpaslících a trollech. Důraz byl rovněž kladen na duchy hor a různé pomocné duchy.
Po Seveřanech následovala přednáška od mých nových známých z Nizozemska (poprosili mě, abych je při jejich projevu fotil) a dalších z Německa. Všichni kladli důraz na roční slavnosti a domácí oltář. Je prý těžké se rozhodnout jak moc ve svých obřadech využít poznatky z folklóru a jak moc poznatky ze svých vlastních duchovních zážitků (zajímavé je, že já osobně, byť západní Slovan, jsem s tímto nikdy žádný větší problém neměl). Prezentace byla plná obrázků a videí, což se mi líbilo. Dále byly zmíněny posvátné ohně rozdělávané třením a problém s definicí slova „pohan“, že není lehké ji přesně určit a že je důležité, aby se o tom mezi lidmi mluvilo.
Poté se k projevu připravili naši baltští přátelé, první z litevské Romuvy. Tento projev se mi, viz výše, líbil asi ze všeho nejvíce. Vedle stylového obleku to byl i projev hlavního představitele, který byl jasný, srozumitelný a plný nádherných slovních obrazů z lidové tradice. Celé povídání se soustředilo kolem tradičního hudebního nástroje, kterým jsou dudy. U baltských národů (na rozdíl od keltských) jsou prý dudy určeny převážně pro zábavné obřady, spojování lidí v rámci komunity a pro spojení se s podzemní říší, neboť dudy mluví hlasem rohatého a záludného Velniase (Lovec Leši; Pán Lesů; Veles). Prý ten, kdo hraje na dudy, vnáší do nich svůj dech, svou duši (dostává se prý do „transu“). Nakonec nám byl na dudy moc pěkně zahrán jeden příběh o posvátném kopci. Po tomto krásném představení promluvili zástupci z Lotyšska, kteří zdůraznili, že uctívání bohů může člověk provádět sám i bez velkých slavností. Povídání pak bylo doplněno i drobným obřadem přinášení podzemského ohně pomocí tření rukou, což si všichni přítomní mohli společně vyzkoušet.
Během přestávky pak bylo puštěno video z lotyšských obřadů a slavností.
Třetí část – řecká a východoslovanská spolu s ostatními vstupy
Na začátku třetí části promluvil zástupce skupiny, která podobně jako ta z Itálie má po ruce spoustu zdrojů, ze kterých může svou tradici čerpat. V důsledku toho byl celý projev opět velmi jasný, srozumitelný s přesně vyjádřenými body jak tradici dále objevovat, zachovat a pěstovat – byla to pochopitelně skupina z Řecka. Hlavní část projevu se zaměřovala na téma přežívání původního řeckého náboženství během známé historie až do současnosti. Důraz je v této skupině kladen na předky a objevování předků. Proto prý není důležité, aby se nový člen přímo zapojil do náboženských obřadů. Naopak nanejvýš důležité je vzdělání, aby každá komunita měla lidi, co budou dále bádat a sdílet poznatky a zážitky s ostatními komunitami. Tento účinný řecký model vzdělání byl prý zneužit křesťanstvím k podpoře a šíření vlastních dogmat. Osobně si dovolím doplnit, že je tento původní model zneužíván i směry, které z křesťanství vyšly nebo jsou na něj napojené (například západní esoterismus nebo ateismus).
Jako druhý vystoupil Rus žijící převážně na Slovensku s přijatým jménem Ratibor. Pověděl nám o tom, že jeho skupina vlastní místo u Moskvy, kde postavili i svůj vlastní chrám. Jako nejdůležitější svátek uvedl den Peruna, kdy se konají zápasy a různé soutěže. Zároveň je prý vidět, jak spolu účastníci souzní a vzájemně si pomáhají, a to i přes odlišné politické názory. Jako druhou nejdůležitější slavnost uvedl letní slunovrat neboli svátek Jana Kupala/Křtitele. Po něm předstoupila skupina s názvem Vid Ukrajiny, která mluvila především o různých obřadech, slavnostech, a dokonce o tom, že pořádají vlastní kurzy ve školách. Zmíněna byla i náboženská diskriminace pohanů, která na Ukrajině stále převládá. Ukázány nám byly i různé zajímavé časopisy v různých slovanských jazycích, které oni sami vydávají. Bylo vidět, že i přes veškeré překážky je Ukrajina jednou ze zemí, kde se velmi mnoho lidí zajímá o své předkřesťanské předky a provádí obřady.
Velikou zajímavostí byla návštěva tří milých starších pánů z Indie (jednomu z nich bylo dokonce 90 let). Trošku se zmínili o hinduismu, o tom, že podle jejich nauky jsme všichni „duchové mající lidskou zkušenost“. Říkali, že etnická náboženství obsahují naši vlastní identitu a že se snaží v Indii organizovat mezinárodní (tedy nejen například evropský) kongres etnických náboženství. Jejich povídání bylo zajímavým zpestřením celého programu. Po nich jako další zajímavost předstoupila paní z USA, která je členkou baltské Romuvy a která v Americe založila vlastní baltskou vesničku, kde pořádá různé obřady a semináře. Její prezentace byla hezky uspořádaná a doplněná mnohými fotkami. Přišlo mi zajímavé, jak třeba v USA, Rusku a Ukrajině musí být zkrátka všechno větší (v porovnání s ostatními zeměmi). Navíc jsem si uvědomil, že v Americe jsou jednotlivci a komunity, co se zajímají o své evropské předkřesťanské předky, mnohem více sepjatí, a to i přes odlišné postoje (paní přímo zmínila, jak spolupracuje s různými čarodějnicemi a že jejich časopis čte přes 40 000 lidí).
To by bylo vše z příjemných zajímavostí. Nyní totiž následovala jedna událost, která vyvolala menší nepokoje v přednáškové místnosti. Šlo o to, že slovo dostal jeden profesor a vědec s velmi názornou prezentací plnou textů a obrázků. Mluvil o svých teoriích, prý založených na jazykovém, genetickém a asi i archeologickém (pseudo)bádání. Tyto prazvláštní teorie zahrnovaly rodokmen Ježíšovy rodiny až k Adamovi, kodexy různých „ras“, mezi nimi i „árijský“ kodex plný ctností. Prostě podivnost. Italové (viz výše), co mimochodem seděli přímo přede mnou, jen nevěřícně kroutili hlavami a stejně jako my všichni ostatní nechápali, co má to celé znamenat. Když se pak vědec dostal ke konspiračním teoriím a odhalil obrázky, kde třeba římský orel stojí na křesťanském kříži a různé další výjevy, Italové začali nesouhlasně bučet. Jeden z nich dokonce v italštině zakřičel nějakou urážku, a protože italsky neumím, tak vám bohužel nemohu překlad poskytnout. Každopádně pak vepředu mezi vědcem a Italy započala tichá diskuse, která nebyla přes menší všeobecný nepokoj slyšet. Byl jsem rád, že já osobně jsem se z této (pa)vědecké gnóze již dávno uzdravil.
Celou situaci pak naštěstí zachránila moc pěkná lotyšská písnička, která nás všechny (byť jsme slovům nerozuměli) vzala za srdce. Italové se znovu začali usmívat, lidé v místnosti se uklidnili, načež po skončení písně následoval hlasitý potlesk. Tím byly přednášky dokončeny a všichni jsme se mohli začít přesouvat na Vyšehrad, kde mělo proběhnout společné rozloučení.
Přesun na Vyšehrad
Po výstupu z budovy jsem v hloučku účastníků narazil na své nizozemské známé, se kterými jsem se dal znovu do řeči. Bavili jsme se o svých zemích, jazycích a pohledech na svět. Shodli jsme se na tom, že konspirační teorie do podobného setkání nepatří. Já jsem jim pak pověděl něco málo o nejranější české historii a místu, kam jsme měli namířeno. Na oplátku jsem si vyslechl něco o Nizozemsku a o tom, jak Islanďanům závidí Eddy. Když jsme pak čekali při vstupu do metra, až si někteří koupí v trafice lístky, přišli k nám smějící se Italové (ti z první skupiny), kteří Nizozemcům předali pěkný tištěný římský kalendář doplněný obrázky jako dárek. Té příležitosti jsem využil a Italům poděkoval za pěknou přednášku, za její jasně dané uspořádání (věděli, o čem mluvili) a že je super, že na rozdíl od nás mají tolik úžasných zdrojů, ze kterých mohou čerpat. Italové se usmáli a upřímně mi poděkovali za pěkná slova. 🙂
Jízda metrem i chůze na vyhlídnuté místo na Vyšehradě, kterým pochopitelně byly Čertovy kameny (jak jinak, chodí tam každý), se nesla v duchu nevázaných rozhovorů. Můj příspěvek spočíval v popisování systému pádů v češtině. Podivoval jsem se, jakou měli Nizozemci pěknou výslovnost a ani „ř“ jim nedělalo žádný větší problém. Přesun netrval dlouho. Ani jsme se nenadáli a všichni jsme stáli v kruhu kolem Čertových kamenů na okraji parku. Ihned jsme byli upozorněni, abychom nenechávali své věci bez dozoru položené kolem na trávníku. „Asi aby nám je někdo neukradl,“ řekli Nizozemci. V tu chvíli jsem se rozzářil a na tváři se mi objevil záludný úsměv. „To ale přeci pohané dělali,“ řekl jsem pobízivě. Nicméně se mojí zajisté vtipné poznámce nedostalo zpětné odezvy. Jiná doba, jiný mrav.
Společná ceremonie – průběh a dojmy
Před tím, než popíšu průběh společné „ceremonie“ a loučení, bych vám rád řekl něco málo o svých celkových dojmech z čistě mého pohledu. Napřed bych chtěl velmi pochválit organizaci. Nezaznamenal jsem, že by se na něco nebo někoho čekalo nebo že by něco nebylo připraveno. Naopak nám bylo na úvod v češtině s anglickým překladem řečeno něco o historii tohoto místa, Vyšehradu a Čertových kamenů, které svůj název získaly kvůli křesťanské propagandě. Rovněž bych chtěl vyzdvihnout iniciativu účastníků, kdy mnozí lidé na sobě měli převážně bílé obřadní oblečení, Římané dokonce celé roucho. Také bylo pěkné, že k obřadu měli všichni úctu a že tam volně nepobíhali Psi, kteří dovedou podobná snažení zkazit. Co se týče vlastního obřadu, z mého pohledu tam bylo nezvykle až moc bubnů a „vybubnovávání“. Síly se vyvolávaly tak, že se bubnovalo a zpívalo se jen jejich jméno, které bylo vzaté z kronik či spíše „panteonu“, který dal z různých místních kultů sestavit kyjevský Rurikovec Vladimír. Při obřadu jsem stál vedle Lípy, která jemně šuměla svými listy – vzájemně jsme se na sebe usmívali.
Ceremonii předcházelo položení obětin (jídla) na bílý ubrus a očista vykuřováním. Musím přiznat, že už jsem byl v tuto večerní hodinu poněkud mimo sebe, a tak jsem ani nerozpoznal, čím se vlastně vykuřovalo. Jedna vůně mi připadala jako bílá Šalvěj, druhá byla jemnější a více „vanilková“, třetí něco jako kadidlo. Osobně vykuřuji Pelyňkem, Třezalkou, někdy Řepíkem nebo co mi zrovna na chatě v Křivoklátských lesích roste a co má očistnou moc, a tak se mezi těmi ostatními „vykuřovadly“ moc nepohybuji. Každopádně je očista důležitá a byl jsem za její umístění na začátek obřadu rád. Po ní následovala bubnovaná žádost o povolení tento obřad provést. Na jejím konci nám pak bylo hlavním organizátorem řečeno, že duch místa si přeje, aby modlitby byly zpívané. Ihned poté proběhlo ctění čtyř směrů, Země, Nebe a podsvětí. K uctění Nebe se vztáhly ruce do výše a k uctění podsvětí se pokleklo a dotklo se Země. Jinak ke každé části se přistupovalo víceméně stejně – začalo se bubnovat a zpívat jméno boha z výše zmíněného „panteonu“, které mělo být s daným směrem spojeno. Například na Východě se ctil Oheň pod jménem Svarožic, na Západě, kde tekla Vltava, Voda pod jménem Mokoš, Nebe pod jménem Perun a podsvětí pod jménem Veles. Přišlo mi, že tato jména zde opravdu slouží jen k označení neviditelné síly a ne zároveň k označení „zosobněných“ bohů, kteří jsou dle mého vlastního chápání s těmi silami nerozlučitelně spojení. Samozřejmě celkově to bylo zajisté zajímavé, nicméně jsem byl přeci jen rád, že jsem si našel svou vlastní cestu a své vlastní způsoby uctívání Přírody, bohů a lesních duchů.
Potom následovaly moc pěkné modlitby zástupců jednotlivých národů a členů kongresu, kterou každý přednesl ve svém vlastním jazyce ke svým bohům. Líbilo se mi, že hlavní organizátor Zdeněk nechal k tomuto prostor a byl i soudě dle úsměvu za každou modlitbu velice rád. Ten, kdo právě modlitbu pronášel, si měl stoupnout doprostřed kruhu. Začal prezident kongresu, načež se po směru hodinových ručiček pokračovalo k dalšímu zástupci, který stál v kruhu. Vtipné bylo, když během modlitby hlavního zástupce Litvy (toho s tím pěkným projevem) k bohu Perkūnovi (Bouřný) začaly asi na bazilice svatého Petra a Pavla hrát zvony. I přes všeobecný smích se litevský zástupce nenechal rozhodit a začal bubnovat známou bouřnou píseň (tady se tyto bubny hodí). Po něm následovaly další modlitby.
V této části se musím omluvit, ale postupně jsem se během dalších modliteb vytratil, neboť jsem zase musel být jinde. To znamená, že jsem nedočkal konce ceremonie, a tak nevím, co se dělo potom. Pravděpodobně následovalo rozloučení a členové kongresu, zástupci jednotlivých zemí, se připravovali na další dny.
