Ve dnech 28. a 29. července 2017 se v Nasavrkách konala slavnost Lughnasad, tentokrát poprvé přímo v keltském skanzenu. Jedná se asi o největší a nejrozmanitější českou událost s keltským zaměřením, která mísí dohromady bohatý historický program s hudebním festivalem a hrami pro účastníky. Jedinečnost celé akce vlastně podtrhuje i samotný název, který byť je gaelského původu, v pozdější irštině nezní Lughnasad, ale Lughnasadh [lúnasa], a přímo Lúnasa znamená v irštině srpen. Možná, že ve středověké irštině název zněl Lugnasad, ale varianta Lughnasad [lúnasad (byť někteří jiní pořadatelé četli lugnasad)] se opravdu zdá být jedinečnou a nemusíte se tedy bát, že by internetový vyhledávač našel něco jiného.

Jak název napovídá, jedná se původem o gaelskou slavnost, jejíž stopy nalezneme v Irsku (Lúnasa), ve Skotsku (Lùnastal) a na ostrově Man (Luanistyn). Kromě různých her, soubojů a veselí, kdy především mladí lidé navštěvovali vrcholy kopců a posvátné studánky, má tato slavnost v zásadě zemědělský význam a oznamuje tak počátek sklizně. To souvisí i s významem vlastního názvu Lughnasadh, který znamená „Lughova slavnost (nasad)“. To by odpovídalo tomu, že podle středověkých irských příběhů, zaznamenaných učenci z řad křesťanských mnichů a vlastního obyvatelstva, je především bůh Lugh spojován se zemědělstvím. Po porážce Fomoriánů se Lugh jako první zajímal o to, kdy je v Irsku nejlepší sít a sklízet (díky tomu získal Bres od Lugha milost). Irsko je nicméně vhodné, stejně jako ostatní dnešní ostrovní keltská území, především pro pastevectví, proto představy s ním spojené postupem času získaly převahu. To se pak promítlo i ve středověkých irských zákonech, kdy byl dobytek v podstatě měnou. Proto i v pověstech stojí v popředí spíše pastevecké slavnosti jako Bealtaine [bjaltyne] a Samhain [sau-in]. Avšak Lugh a jeho slavnost byli i přesto velmi slavní a vážení, o čemž svědčí osobní i místní jména a zachování svátku do novověkých časů. Možná to odráží i určitý světonázor, který příchozí keltští Gaelové měli, neboť z pověstí v Lebor Gabála Érenn podle překladu Lady Gregoryové vyplývá, že „tři věci, které [Tuatha Dé Danann] vyvyšovali nad všechny ostatní, byly pluh a Slunce a Líska“. Lugh Dlouhoruký, se zářivou tváří a pán všech řemesel by byl v jiném prostředí možná ještě významnější, než tomu bylo na gaelských ostrovech.

Ale zpět do Nasavrk. Program byl rozdělen následovně: v pátek odpoledne a večer koncerty, v sobotu přes den historický program a hry, a v sobotu večer (až neděle ráno) další koncerty. Osobně jsem se zúčasnil pouze sobotního historického programu. Po překonání lehce rozbředlé vlhké louky si návštěvníci mohli vybrat, zda vstoupí přímo do skanzenu do oblasti, kde se konaly hry, nebo se projdou kolem pódia a vstoupí do skanzenu strážní dřevěnou branou. Všude byly stánky (ve skanzenu historické) s předváděním různých řemesel, jako je tkalcovství, tesařství, kovářství a mnohá další. Některé z nich byly i v hlavním domku při vstupu do skanzenu, kolem něhož volně pobíhala roztomilá drůbež. Tam si bylo možno vyslechnout povídání o architektuře i o tom, co při stavění skanzenu udělali špatně, například že při pokládání střechy neodstřihli rákosové vršky, které by při každodenním provozu velmi brzy vzplály. Osobně se mi jako na každé podobné události líbilo pozorovat kováře při práci, jak tvarují železo a povídají o tom (třeba že zrovna moc fouká a železo se tím pádem rychle ochladí). Vlastní domeček, i například s replikou věšteckých nástrojů sestávajících hlavně z železných tyček, tam měl i druid Petr Bílek řečený Lunwer. Ten pak měl v nedalekém remízku i přednášku o takzvaných „antických druidech“ a co o nich víme – tedy přesněji nevíme. Uvedl, že hlavním zdrojem jsou pro nás Caesarovy zápisky, ze kterých mnozí další autoři velmi často opisovali (podle knihy Keltové – mýtus a realita od Stefana Zimmera a dalších autorů však opisoval i sám Caesar, a to od řeckých autorů, a mnohé další věci s největší pravděpodobností doplnil, aby pro své čtenáře druidy přiblížil římským pontifikům). Prý i známý Diviciacus* není nikdy Caesarem označen za druida, takže ani vlastně žádného člověka, co by byl jasně druid, neznáme. Pan Bílek zmínil, že význam druidů mohl stoupnout v době válek s Římem, kdy se lidé více báli a bylo třeba sjednocovat kmeny (tuto „druidskou“ funkci v Irsku nejspíše později převzali udržovatelé zákona, brehoni, kteří mohli libovolně mezi irskými královstvími cestovat). Tehdy prý proti druidům nejspíše vznikala různá propaganda, protože svou snahou přímo ohrožovali chtíč Říma. Člověk jako takový měl pro Kelty značnou hodnotu (pan Bílek vtipně poznamenal, že celou amforu vína), a proto se k lidským obětem uchylovali především tehdy, kdy jim teklo do bot, báli se a nevěděli, jak z dané situace ven – podobně jako když má někdo smrtelnou nemoc, potom je schopný pro vyléčení udělat v podstatě cokoli. A Řím prý takovou smrtelnou nemocí byl. Podle pana Bílka po dobytí Galie pak druidové z Británie podněcovali vzpoury, což nakonec všechno skončilo genocidou na ostrově Anglesey, zničením tamních druidů a posvátných hájů. Přednáška byla zajímavá, nicméně na další věci (natož na irské pověsti) už nezbyl čas. Další přednášky se pak týkaly například Skýtů, korálků nebo laténského skla. Na programu byly i irské tance a předvádění římských gladiátorů. Římané měli, kromě Keltů a Skýtů, také ve skanzenu vlastní tábor, stejně tak jako Germáni. Docela mi chyběl nějaký baltoslovanský prvek, nicméně vzhledem k tomu, že tam většina lidí mluvila česky a konečný průvod se slaměnou postavou velmi připomínal západoslovanské vynášení Smrtky, byl jsem spokojen i já. Před odchodem jsem se ještě nezapomněl posilnit pomocí lněné kaše a placky se zelím a bylinkami. Moc děkuji pořadatelům za zajímavý program i celou událost a doufám, že ve své snaze budou pokračovat. Návštěvnost tomu rozhodně odpovídala.

*Cicero však v De Divinatione skutečně považuje Diviciaka za druida (Cicero ho v Římě hostil)