„Biskupa například nazývali čarodějem a podvodníkem, obyvatele Kaminu pak hloupými zrádci vlasti, kteří odvrhnutím zákonů otců chtějí následovat bludy cizího národa.“
– Život biskupa Oty, Mnich z Pruefeningu (úryvek z první cesty do Pomořan)

Následující kratičká úvaha navazuje na mé předchozí zamyšlení o tajemných řemeslech, kde jsem zmínil provázanost mezi vnuknutím tato řemesla provádět, dávnými bohy, přírodními duchy, předky a krajinou. Podle pohádek a různých příběhů je patrné, že prosba k zesnulým předkům přináší plodnost polím, lesům, zvířatům a lidem, jako by předkové měli přímou moc ovlivňovat náš svět. Předkové podle mého pojetí souvisí s daným rodem, který je s ostatními rody v blízkém okolí podobný ve zvycích, jazyce a dalších důležitých záležitostech týkajících se totožnosti. Tyto věci se neustále přirozeně vyvíjí, proměňují, obřady získávají nové podoby, jazyk mění výslovnost a přidává slova – přesto zde je spojitost, jisté nikdy nedohledatelné kořeny, se kterými je toto neustálé proměňování spojeno skrze tradici (z latinského trādere, tj. předávat). Společně tyto rody se svými tradicemi tvoří lid, národ v původním smyslu slova. I ten prochází proměnami, někdo vnese do svébytného stavitelství cizokrajné prvky, občas může nějaká nešťastná láska způsobit, že si někdo vezme a do rodu přivede například teutona, Sicíliána nebo mouřenína (stejně jako jazyk výpůjčky cizích slov nebo obřad jméno či podobu), důležité ale je, aby rod zůstal součástí národa, aby si uvědomoval své předky a krajinu, v níž žijí po neznámé věky – neboť část předků i v dávné minulosti mohla přicestovat na toto území, část mohla být původní, část ještě původnější, někdo se mohl vrátit, ale přesto je to jeden společný rod. Vstup do rodu si musíte zasloužit, a to zvlášť tehdy, pokud jste cizinec. Ale i jako novorozenec jste někdy mnohdy zkoušeni. Věřili-li lidé, že se předkové znovu rodí ve vlastním rodě jako potomci, pak jste mohli být po porodu zkoumáni, jestli máte opravdu duši předka či nikoliv. Tuto duši přinášejí z jiných světů zvířata, rostliny či jiné bytosti žijící v této krajině, v této Přírodě, na jejíž plodnost a zdar mají vliv (zrození stejně tak jako nezrození) předkové. Přírodní duchové znají vaše předky, váš rod, a znají o to lépe i vás, jsou zvyklí na váš jazyk, vzhled i na vaše písně a obřady, jsou-li vskutku rodové a krajině blízké. Vašimi nejdávnějšími předky pak jsou bohové a jejich síly, ze kterých váš rod původem pochází (například v Řecku byl snad každý druhý rod potomkem Dia a jeho záletů, viz třeba Ilias). Bohové jsou nejmocnější a nejtajemnější předkové, kteří vám pomohou, projevíte-li k nim úctu. I když stvořili svět, jejich obrazy jsou jedinečné pro vaši krajinu, váš národ, váš rod – a v neposlední řadě i pro vaši vlastní představivost. V tom je veliký rozdíl oproti jiným, na rodech nezaloženým představám a náboženstvím.

„V textu se v podstatě líčí zvláštní názorová výměna na téma, jak je uspořádán náš svět. Mongán [syn boha Manannána mac Lira; pravděpodobně převtělen Fionn mac Cumhaill] vykládá, jak poznal svět a jeho rozlohy on, když byl vychováván v božském světě, a nahlíží i do svých dřívějších zrození, na nichž dokumentuje obrovské proměny krajiny během staletí, a svatý Kolumba mu kontruje výkladem o nebi a pekle.“
– Irské plavby do božských světů, Daniel Samek, Bájné plavby do jiných světů, kolektiv autorů

Dnes se zdá, že rody a dokonce rodiny začínají pomalu ztrácet na významu a s nimi i podobné pohledy na svět. Každopádně by nám toto pojetí, tento „příběh“ mohl i dnes nabídnout to, abychom si vážili svých předků, potomků, krajiny kolem nás a toho, co děláme, abychom v tom všem našli smysl a uvědomili si, co je opravdu v životě důležité. Nebudeme-li si vědomi svého původu a nebudeme-li mít živý vztah k Přírodě, čeká nás pouze roztěkanost, „neuzemněnost“, neschopnost najít smysl života a ochudíme tak své potomky o moudrost předávanou skrze tradice a o zdravý svět.