Je úžasné mít přátele, se kterými si rádi povídáte. Nejen to – se kterými si navíc máte co zajímavého říct a které znáte dlouho na to, abyste se mohli úplně svěřit. Myslel jsem na to před několika dny, když jsem skrze les vyprovázel kamarády do vedlejší vesnice. Mezi sochou Panny Marie u polní cesty, která směřuje dále na hřbitov, a vstupem do lesa se mi pak na krátkou chvíli v hlavě mihlo celé mé dětství. Poznal jsem, odkud směřuji a kam mířím – nejen teď na té vycházce, ale obecně během celého života. Prostě na toto téma nějakou „náhodou“, nějakým vnuknutím padla řeč, povídali jsme si, a já o tom pak dále v duchu sám přemýšlel. Zajímavé bylo také to, že jsem v ruce vedl elektrické kolo, které mi připomínalo to, čím budu muset být stále ovlivněn, aby mě ostatní lidé brali vážně a neviděli mě jen jako podivína, co se všemu, co oni třeba považují za správné a spásné, straní. Cesta stoupá do kopce, aby se pak objevila rovina, klesání z kopce, načež následuje opět stoupání. Začalo pršet, ale to nám nevadilo. Cesta byla na některých místech rozmočená a plná bahna, ale my jsme to brali spíše jako příjemné zpestření a zábavu, než jako potíže, které by nás měly zastavit – ne, tyto věci nás už jako děti naučily lépe přemýšlet, lépe poznat sami sebe, projevovat snahu, odvahu a nápaditost. Možná této dobré náladě pomohlo i to, že jsme doma vypili snad tři litry jablečného moštu. Co když jablka opravdu přináší nesmrtelnost? Co když nás spojují s oním světem, odkud přichází vnuknutí? S kamarády jsem nedošel až do Velké Bukové, ale nasedl jsem na kolo, rozloučil se, a odfrčel zpět po jiné cestě.
Myslel jsem na to také před pár dny, kdy jsem pozval ještě více kamarádů a uspořádal menší oslavu. Kromě spousty jídla nechyběl samozřejmě ani již zmíněný mošt, jablečné víno, samotná jablka, různé druhy medoviny, víno a pivo. Někdy je zkrátka čas zdrženlivosti, jindy čas pití a oslav. Docela nepříjemné dnes je, že se naprostá většina podobných kvašených nápojů prodává mrtvých. Pamatuji si, že jsem už od mládí měl na rozdíl od všech ostatních velikou nechuť pro pivo. Zatímco ostatní již třeba vypili tři skleničky, já jsem sotva dokončoval první a bylo mi už tak trochu špatně. Byl jsem z toho v tom věku malinko smutný, že jsem jiný, že mi tyto věci nechutnají. Proto mi můj táta jednoho dne, kdy jsme u něj byli, donesl zvláštní láhev s prý živým pivem. Když jsem se napil a přímo pocítil chuť obilí, úplně jsem se rozzářil a vůbec jsem nemohl uvěřit, že to, co piju, je vlastně pivo. Od té doby již uplynulo hodně let. Teď jsem uspořádal tuto oslavu, kde jako součást programu byla ochutnávka medoviny s různou příměsí léčivých bylin. U medoviny vím, kde sehnat živou, takovou, u které mám pocit, že po dotyku s jazykem velmi nepatrně „pění“, že je v ní síla, jako by byla něčím nabitá. Popravdě medovinu dokážu bez potíží vypít i poškozenou nebo mrtvou, protože je zkrátka medově sladká, ale není to ono. Podobné to mám i u jablečného vína. Před samotnou oslavou jsme se prošli kolem lidického památníku a jezírek obklopených stromy, načež jsme se v lepší náladě vydali zpět. Po povinné ochutnávce medoviny bylo možno pozorovat, jak se povídání a především témata počala měnit. Někteří vypili jablečné víno, jiní se naplňovali moštem, někdo si dal samotné jablko – a netrvalo dlouho a pocit vzájemného pochopení a sounáležitosti byl tu spolu s mluvením o smyslu světa, smyslu života, smíchem a hraním různých her. Byl jsem velmi rád, že jsem si našel takové kamarády, jelikož vím, jak je to pro mě obtížné se s někým bavit, že mě to velice často vyčerpává. Ale najednou to vypadalo, jako by byli snad úplně všichni na stejné vlně – témata se často měnila, byla různorodá a nikdo se nebál jít zároveň do hloubky. A vše s nadhledem. Vše chytře a s důvtipem. Vše se vzájemným pochopením. To vše je přesně ten druh povídání, který se mi líbí. Úplně mi připadalo, jako by nás něco sladilo dohromady, jako bychom byli dobře naladěná kytara.
A konečně jsem na to myslel i včera, kdy jsem se s kamarádem z Prahy rozhodl sejít na Divoké Šárce, kde bychom nejen popili a pojedli, ale také se pořádně prošli a pozorovali skalnatou krajinu, dokonalou pro nějaké starověké obětiště. Kamarád ví, že do hospod nemusím, že se tam cítím uzavřený, ale naopak také ví, že si na podobné dobrodružné procházky potrpím. Nadšený jsem do baťohu vzal zbytek jablečného vína, oříšky a pivo. Když jsme pak vyšli hned na nejbližší skálu, v jedné dáli les a v druhé Praha, připadalo nám to skoro až neuvěřitelné, že jsme vlastně v Praze – a přitom je kolem taková Příroda! Protože jsme se dlouho neviděli, rozhodně jsme měli o čem povídat. K tomu jsme jedli, pili a pozorovali na skále rostoucí Vřes, Jeřáby a malé stromečky. Zase nás něco sladilo, zase mi naše povídání přišlo chytré a plné zajímavých skutečností, zase se mi před očima mihla část mého dosavadního života, tentokrát z naprosto jiného úhlu. Zavolali jsme jedné kamarádce, která zrovna měla angínu, a doufám, že jsme jí zvedli náladu. Když jsme si pak s kamarádem opět povídali, zaměřili jsme se také na léčivé rostliny, což bych vzhledem k našemu společnému spíše technickému zaměření moc neočekával. Každopádně jsem byl nadšený, že jsem o nich mohl něco říct, vždyť se o ně zajímám už od dětství a považuji je za nejvýš důležité. Umí to být velcí pomocníci a rádci, stejně tak jako ta jablka, která umí lidi sladit a přinést vnuknutí. Tak to vnímám já. Někdy je čas samoty, jindy čas povídání. Jsem zkrátka za své kamarády moc rád.
