„Kowarjo a kuzłarjo su ze samsneho hnězda. (Kováři a kouzelníci jsou ze stejného hnízda.)“
– Lužickosrbské lidové rčení

V příbězích a pohádkách se často vyskytují lidé, kteří dokáží vládnout nadpřirozenými silami už jen díky svému povolání. Kromě kouzelníků jsou to třeba mnohdy obávaní mlynáři, kteří dokáží v mlýně za vesnicí na okraji lesa zkrotit vodní živel tak, aby jeho síla pomocí točících se kamenů rozemlela obilné zrno na jemnou mouku. Mlynáři žijí na okraji světů, mezi naším, každodenním světem a divokou Přírodou představovanou čerty, vodníky a rozličnými duchy. Tito duchové měli s mlynáři dohody, při jejichž oboustranném dodržování přenášeli divokou přírodní sílu pohybu na věčně se točící mlýnské kameny. Mlynáři byli obávaní stejně tak jako vážení. To samé se týká možná ještě tajemnějšího řemesla – kovářství. Vždyť pohádkový syžet Čert a kovář je podle některých badatelů prastarý a společný snad všem evropským národům. Ještě v 19. století se na vesnicích věřilo, že kováři dokáží léčit, že mají přístup k léčivým přírodním silám (i když mnohdy stačilo prostě použít kleště) a kouzelným bylinám. Kováři jsou znalí kouzel a obřadů, mají stejně jako mlynáři dohody s čerty a jinými lesními duchy. Někteří tvrdí, že dokáží krotit i jakési „zemské draky“, aby jim vydali své poklady, železnou rudu, kterou pak s pomocí nadpřirozených sil promění v meče, ozdoby, nářadí či jiné nad míru užitečné věci. Vždyť na koho by kouzelně nepůsobil obraz statného člověka, který nabírá dřevěné uhlí, rozpaluje výheň a za hvězdné noci na okraji lesa, na pomezí světů tvoří zbraně?


Apollón v kovárně Vulkána, Diego Velázquez

Když se lidé usadili a nemuseli se každý den jen strachovat o přežití, do podobných řemesel začalo kromě užitku pronikat i umění, nápaditost a, jak bychom řekli dnes, kreativita. Ozdoby byly čím dál více propracovanější, umělci-technici-mistři získávali inspiraci z jiných zemí, odkud čerpali znalosti, dovednosti a vzory. Vznikaly podobory, například zbrojíři, šperkaři a další, kteří již nemuseli sami umět nacházet a zpracovávat železnou rudu na různé polotovary, zato se dokonale vyznali v dalším zpracování. Lidé spolu přirozeně spolupracují i vzájemně soutěží, což vytváří vhodné podmínky pro růst a zdokonalování. Přístup a užitek z podobných výrobků se sice možná zlepšil zavedením továren, ale umělecká stránka stále vyžaduje osobitý přístup, nemluvě o jedinečnosti. V této souvislosti si musíme položit zásadní otázku: Jak je tomu vlastně dnes? Jaká další tajemná řemesla jsou v dnešní době mezi námi? Když se podíváme na technické obory, velmi rychle si uvědomíme, že zde došlo a stále dochází k ohromnému posunu. Naneštěstí jsme mnohdy ztratili jasnou návaznost, příběhy, pohádky, báje a spojení s našimi kořeny. Dnes elektrikářům, kybernetikům a softwarovým vývojářům žádné příběhy (snad kromě onoho pocitu tajemna) nepřiřazujeme. Ale když se na to podíváme ze širšího hlediska, nejedná se vlastně také o kouzelná řemesla dnešní doby? Vždyť tito lidé dělají něco, čemu naprostá většina obyvatelstva nerozumí. Nesedí sice (až na pár výjimek) na okraji lesa vedle své dřevěné chaloupky, ale často u počítače, který je svým způsobem vlastně také bránou mezi světy. Specializace, „podobory“ též dosáhly zajímavých rozměrů. Osobně vedle studia pracuji v oblasti kybernetické bezpečnosti jako softwarový vývojář – a protože se částečně jedná o výzkum, práce je značně různorodá a kreativní. To je rozdíl oproti analytikům, softwarovým architektům, ale i oproti vývojářům z velkých „továren“ či menších „dílen“, kteří dělají věci na zakázku podle přání zákazníka – a zde je rozdíl mezi vývojáři pro mobily, weby, stolní počítače apod. Různorodost je tak veliká, že zde dokonce názvy jako „učeň“ či „mistr“ ztrácejí na významu a musí se použít pojmy jako „junior“, „senior“, nebo spíše „juniornější“ a „seniornější“ (vývojář) v souvislosti s určitým oborem, platformou, technologií, programovacím jazykem, vývojovým prostředím a dalšími faktory, které je třeba brát v potaz.

Myslím si, že pokud nebudeme mít příběhy, ztratíme spojení s krajinou a předky, ztratíme dlouhodobější smysl pro to, co děláme. V minulosti byli různí bohové spojováni s kovářstvím, proč by dnes nemohli dávat vnuknutí těm, kteří se stejně jako oni zabývají tajemnými řemesly, stojí na pomezí světů mezi představami a rozumem? Proč by okolní Příroda, předkové a tyto obory nemohly tvořit jeden celek, aby došlo k vzájemnému provázání a pochopení, aby technologie/magie nešla proti životnímu prostředí ani proti životu/životnímu stylu plnému úcty k rodině, k dětem a ke staří? Dá se říci, že mně nejlepší nápady přinesl odpočinek v Přírodě, za deště či uprostřed lesa. Myslím si, že se klidně mohlo jednat o vnuknutí bohů či předků, kteří na jednu stranu mohou žít uprostřed hlubokého lesa, v chaloupce či velikém paláci, v pramenech a stromech, na stranu druhou mě mohou učit tvořit a proměňovat ve virtuálním světě podobně, jako to oni sami dělají na pozadí skutečnosti. Pomocí strojů pak lze mou práci přenést do skutečného světa, vyvolávat u uživatelů skutečné myšlenky a pocity, přenášet je. V tomto případě vnuknutí poskytují nejspíš bohové, kteří mají „na starosti“ elektromagnetické vlnění, jako třeba bohové bouře (divočejší), Slunce (stálejší a rozumnější, například právě pro vývoj) nebo ohně.

Ztratíme-li příběhy a nebudeme-li bohům a hrdinům našich předků přisuzovat tyto schopnosti, lidé se začnou dívat po „technologicky vyspělých“ mimozemšťanech či superhrdinech a bohové pro ně budou pouze „víkendovým či večerním odreagováním“, nebudou zkrátka naplno přítomni v jejich životě. Je škoda bohům tyto dovednosti odepírat. Myslím si, že je-li nějaký bůh pánem elektromagnetického vlnění nebo jeho části, přes které se dnes přenáší tolik informací, určitě by se bez obtíží dokázal projevovat a mluvit k nám například skrze Internet, stejně tak jako skrze stromy a naše předky. Když budeme na celou tuto věc nazírat tímto způsobem, potom sami od sebe začneme tvořit šetrnější technologie k životnímu prostředí (třeba právě ke stromům), životnímu stylu (rodina, předci), promýšlet důsledky a hledat souvislost s našimi kořeny – zkrátka a dobře se nepoženeme bezmyšlenkovitě vpřed „do neznáma“, ale necháme bohy (resp. příběhy, viz Jak vnímat příběhy), aby nás vedli.

Napsáno v době Dušiček před úplňkem