Roku 805 proniklo na české území neuvěřitelně silné vojsko, které mělo za cíl podrobit naše předky pod vládu (poplatky) franské říše, církve a římského císaře Karla Velikého. Skládalo se ze tří částí – saská větev táhla od Krušných hor, bavorská Zlatou stezkou a poslední, franská, od Mohanu. Tu vedl syn Karla Velikého Karel Mladší, aby tak vydobyl slávu sobě, svému otci a celé říši. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tak silné vojsko, které se na cestě Čechami spojilo v jeden celek, mohl někdo porazit. Naši předkové však byli chytří a věděli, že stejně jako se divoké moře rozbíjí o pevné vysoké skály, tak se i nepřátelský příval roztříští o pevně opevněné skalní hradiště chráněné posvátnými hlubokými lesy. Stejně jako po bouři vysvitne Slunce a moře vyčerpá své síly, tak se i nepřátelské vojsko nebude moci v okolní vypleněné zemi dlouho uživit. Vyhladovělé nepřátele pak stačí jen dráždit občasnými šarvátkami a výpady – a celý zbídačený příval odtáhne tam, odkud byl přišel. Moissacká kronika dokonce jmenuje i polatinštěný poněmčený název tohoto hradiště, a to Canburg. Českým kmenům v okolí se opravdu nakonec podařilo díky opevněné poloze tohoto hradiště nepřátelský příval rozbít a ukázat tak, že dědici Sámovy říše zdaleka svou moc svou zemi ubránit neztratili a slavná bitva u Wogastisburgu nebyla ojedinělým úspěchem nad Franskou říší. Na místě, kde by franští kronikáři v případě franského vítězství nešetřili chválou, omezili se v tomto případě jen na pár vět: „Slované, ukrývající se na nepřístupných místech a v lesích, příliš se k bitvě nepřipravili. Po čtyřicet dnů Frankové plenili a pálili jejich krajinu a zabili také jejich vévodu Lecha/Běcha. A protože nezbývalo ani obroku pro Koně, ani potravy pro vojsko, zpustošili zemi, o níž již byla řeč, a když nezůstal kámen na kameni, navrátili se domů.“ (Metské starší anály) (Aneb jak se s porážkou „důstojně“ vyrovnat, suše událost zaznamenat a v podstatě dodat „zasáhla vyšší moc, my za to nemůžeme“.) Kde se však onen slavný Canburg nachází? To se nejspíš již nikdy přesně nedozvíme. Jednou možností je, že se jedná o skalní hradiště u obce Kanina – tak to alespoň tvrdil historik August Sedláček a nádhernou románovou podobu celému příběhu dodal spisovatel, učitel a amatérský archeolog Eduard Štorch (kniha Zastavený příval). Dnes na tomto místě na okraji pohádkového Kokořínska stojí malá obec Hradsko, do které vede pouze jedna slepá silnice.
Místo je zajímavé tím, že bylo, podobně jako mnohá jiná hradiště, osídlováno už od doby kamenné. Našly se zde pozůstatky z doby bronzové (únětická, knovízská, dále v oblasti i lužická popelnicová pole) i železné (Keltové). Hradiště však patrně nabylo svého největšího rozmachu až za Slovanů, přesně v době, kdy měly Čechy napadnout ona tři drtivá vojska. Vysoké pískovcové skály, průrvy a vyvýšená poloha jsou dokonalou obranou hradiště proti všem nepřátelům.
Celé skalnaté Kokořínsko je vskutku pohádkovou oblastí, neboť kromě přenádherné drsné krajiny plné hlubokých lesů (do kterých se nedávno vrátili Vlci) a pískovcových skal obsahuje i malebné vesničky s dřevěnými roubenkami. Za návštěvu kromě hradů, vesnic a turistických stezek stojí například i Skalní město nedaleko města Mšeno, které má i vlastní lázně.
Výhled na celé Kokořínsko, blízký Říp, rozhlehlé České Středohoří a nedaleký Máchův kraj s hradem Bezděz můžete například spatřit z rozhledny na Vrátenské hoře, kam se dostanete z obce Libovice.
Tiché šumění vysokých stromů, Buků, Borovic a Dubů, stejně tak jako mírný tok říčky Pšovky mohou vyprávět dějiny krajiny i dějiny našich předků. Stačí jen poslouchat a s otevřenou myslí vnímat. Je na nás, abychom o tato kouzelná místa dále pečovali a zachovali je i pro naše potomky.
