Následující myšlenky mě napadly zrovna, když jsem opět navštívil pozůstatky hradiště a oppida jménem Závist, která se nachází mezi pražskou Zbraslaví a Dolními Břežany. Pokud vy a vaše děti máte dobrodružnější povahu, doporučuji Závist navštívit v zimě, kdy je všude led, a to strmou cestou od Zbraslavi. Ani byste nevěřili, jak dlouho vám může trvat ujít byť jen jediný kilometr po pěšince, která vás neustále nutí klouzat na místo, odkud jste sem byli přišli. Samozřejmě je možné vyrazit zasněženým lesem – v takovém případě spatříte stopy bájného Divočáka, jehož „přemnoženost“ se pochopitelně nevyhnula ani tomuto místu. Vypadá však odlišně než ten, který tu pobíhal v dobách Keltů, jak o tom koneckonců vypráví cedule na samotném návrší hradiště.
Podobně jako u jiných hradišť, i zde toto místo sloužilo lidem v různých dobách k různým účelům. Největšího rozkvětu podle archeologických nálezů hradiště dosáhlo v době halštatské, přesněji v 5. století př. n. l. Později pak stopy po něm mizí, až pak další slávu toto místo získává již v podobě oppida mezi 2. – 1. století př. n. l. Bylo zde nalezeno hodně předmětů souvisejících s řemesly, kovářstvím a mincovnictvím. Dále již cituji z informační cedule, která se nachází na volnější cestě od Dolních Břežan, přesněji na rozcestí u Lhoty: „Rozvoj oppida na Závisti byl narušen někdy v počátcích 1. století př. n. l., kdy požár zničil hlavní bránu. Oppidum Závist zaniklo někdy v druhé polovině 1. století př. n. l., kdy již jeho význam postupně klesal. Bylo v závěru patrně napadeno a dobýváno. Germány? Je to pravděpodobné. Jejich malá komunita se zde po čase jen krátkodobě usadila.“ Další významný milník přichází se Slovany, kteří v této oblasti založili osadu. Z konce 9. století pak pochází pohřebiště, které se nacházelo poblíž jedné z bývalých menších bran (opět na cestě ze Lhoty). Nalezly se tu různé šperky, keramické nádoby a jantarové korálky. Na toto pohřebiště upomínají různé nerovnosti v Zemi, způsobené prací archeologů.
Avšak abych jen nemluvil o minulosti, musím říci, že se jedná o vskutku pěkné místo zahalené „původními“ dubohabřinami, které stejně jako vysoké bučiny působí majestátním a klidným dojmem. Při mé poslední návštěvě jsem neodolal a natrhal si z různých šípkových keřů jeden šípek pro ochranu. Na samotném návrší se přímo uprostřed jeden rozložitý keř nachází a upomíná tak na vnitřní svět, který je potřeba vnímat jinak, který se musí oslovit. Tento šípkový keř skutečně působí jako nějaká tajemná brána do jiných světů či do dávno zapomenutých dob. Přesně o tomhle mluvil spisovatel, etnobotanik a bylinkář Wolf-Dieter Storl, který měl den před mou návštěvou Závisti v Praze v Městské knihovně přednášku. S nadšením jsem poslouchal, co tento zdravím a mladistvou silou překypující „dědeček“ vypraví o rostlinách a o svých bohatých zážitcích z Evropy, z Ameriky a z Indie, o jeho setkání s původními obyvateli. Několik jeho knih jsem četl a doporučuji je každému, kdo se o léčivé rostliny zajímá do hloubky a zároveň je otevřený i různým pohledům na svět. Doktor Storl sám se zajímá i o Kelty a jaké rostliny a jakým způsobem pravděpodobně v dávných dobách i na našem území používali. Zmínil i zajímavý bájeslovný příběh o Čápovi, který v jiných světech sbírá duše předků-potomků stejným způsobem, jako loví Žáby ve vodách. Potom tyto duše spouští komínem do domu, kde lidé dítě očekávají, a duše dítěte tímto způsobem vstoupí do samotné ženy, když ona vymetá krb či ohniště.
Další zajímavou věcí, kterou doktor Storl při zodpovídání jednoho dotazu zmínil, bylo jeho vypěstování si důvěry v léčivé rostliny a „přírodní léčbu“ obecně, a sice tak, že prostě a jednoduše neměl na vybranou (neměl jednu dobu ani platné zdravotní pojištění). Potom dodal, že je jinak pro „moderního“ člověka obecně velmi obtížné si tuto důvěru sám v sobě vypěstovat – u tohoto způsobu léčby je totiž důležité si nálevy a obklady připravovat pravidelně, dlouhodobě a bez přestávky. Pro mě osobně to je jednodušší v tom, že mám poněkud špatné zkušenosti s doktory v případě infekčních nemocí (nemluvím teď o různých zákrocích), kdy na mnohé věci zapomínají, nedávno například udělat výtěr krku, a poté léčí antibiotiky nějakou domnělou nemoc místo toho, aby udělali pořádné vyšetření. Když na tu „správnou“ nemoc pak po půl roce přijdou, dají zase jiná antibiotika, která musí být už upravená podle toho, že si daná bakterie vytvořila obranu proti těm ostatním antibiotikům. Člověk pak má úplně zničené tělo a myslí na to, že by tento ledabylý přístup a tyto doktory, co to takto flákají, klidně mohli nahradit roboti s databází všech možných případů nemocí – ti by pak rovnou mohli udělat pořádnou analýzu, a možná by si s vámi i lépe popovídali (paradoxně méně „strojově“). Wolf-Dieter Storl zmínil i to, že je důležité mít k rostlinám úctu a nestříkat je různými jedovatými prostředky, pesticidy ani herbicidy. Pokud máme k rostlinám úctu, chtějí nám pomoci. Samozřejmě zmínil také své rozsáhlé zážitky při sběru divokých rostlin i při práci na své zahrádce. Zajímavé bylo také povídání o tom, jak má každý rod svého rostlinného spojence, se kterým určitý prapředek navázal kontakt a uzavřel dohodu. Většinou se taková rostlina týká i samotného povolání, které daný rod provádí. Například doktor Storl sám pochází původně z tkalcovské rodiny. Jeho dědeček mu kdysi hrdě ukázal několik hlaviček plané Štětky, která se od pradávna používá k česání vlny. Teprve až později si uvědomil, že tak vlastně nalezl své kořeny a svého rostlinného spojence, který ho zbavil boreliózy.
Pohled na Závist a Vltavu od Zbraslavi
Rostliny působí na tělo i na duši, velkým pomocníkem s různými špatnými náladami je samozřejmě oblíbená Třezalka, která má v sobě velikou sílu, jež se projevuje látkami, které v těle člověka vzájemně spolupracují. V mé oblíbené směsi s Mateřídouškou a třeba i s listem Jahodníku pomáhá nám, kteří jsme zaměření spíše technicky a musíme hodně přemýšlet (snad se jedná o spojence mého vlastního rodu). Třezalka by snad v bájeslovném pojetí mohla pomoci i proti špatným bytostem, třeba proti závisti (teď nemluvím o hradišti zmíněném výše, ale o tom pocitu). Ta se ve zosobněné podobně objevuje v příběhu o Merkurovi, který převyprávěl Publius Ovidius Naso podle řeckého příběhu o princezně Aglauros. Závist je popisována jako ohyzdná stařena žijící v hlubokém úvale, která se živí zmijím masem. Tu proti Aglauros poslala bohyně Minerva, která se Aglauros chtěla mstít za dávnou zradu. Aglauros nakonec, „nacucaná“ závistí, hrubě urazila boha Merkura, který ji za to proměnil v kámen. Mohlo by se na první pohled zdát, že bohové sami hýbou osudem všech lidí, kteří jsou proti jejich záměrům bezmocní. Avšak Aglauros měla hned několik možností – mohla bohyni Minervu usmířit, mohla dostatečně přemýšlet a snad silou vůle ze sebe závist dostat či najít jiné prostředky, například požádat o pomoc jiné bohy či právě rostliny. Nic z toho však neudělala, stejně tak, jako by to neudělala většina lidí.
Ilustrace: Godfried Maes
Obecně by lidstvu neuškodilo, kdyby více přemýšlelo a neuzavíralo se před různými pohledy na danou věc. Na jednu stranu jim nevadí uctívat hloupé lidi, jejichž vláda způsobila zničení políček a proměnu v lány, na stranu druhou vás odsoudí za to, když lidi neposuzujete podle vzhledu či drbů, ale podle toho, co umí a co dělají. Tyto „předsudky“ umí dokonale zatemnit mysl a způsobit zkázu větší, než jakou si oni vůbec dovedou představit. Naučil jsem se mnohými věcmi nechlubit, protože často právě způsobí nepochopení a závist. Lidé často vůbec neznají minulost, a tedy ani souvislosti – za tradici označují podivné zvyky, které nejsou starší než několik desítek let. Nevadí jim kult osobnosti, ale odsoudí vás za vaše zalíbení ve víře v předky a krajinu. Nevadí jim, když třeba kvůli životnímu prostředí si dáváte pozor na palmový olej, ale když jim řeknete, že mnohem větší odlesňování především Amazonského pralesa působí vytváření pastvin pro dobytek a pěstování krmiva pro něj (vždyť kolik plodin spořádá, než si vytvoří alespoň nějaké množství svalů/masa), dívají se na vás přinejmenším s nepochopením. Když si pak místo „tradičního“ velkochovského oběda dáte vařené jáhly s čočkou a jako „dezert“ lískové oříšky s jablkem a hruškou, mají vás téměř za blázna. Ale vždyť které jídlo je „tradičnější“? Které zdravější? Které šetrnější k životnímu prostředí? Jako bychom snad neměli na výběr. S nepochopením se setkáte, pokud sbíráte hložinky a řeknete, že jsou dobré a zdravé na srdce. Odseknutí typu „neznám nikoho, komu by chutnaly hložinky“ je ještě poměrně „vlídné“. A nedejte bohové, díváte-li se na šípkový keř jako na bránu do jiného světa! Necháte zkrátka představy volně plynout – a zároveň jste to spíše vy, kdo více přemýšlí, kdo nepřežívá pouze v zaběhnutých kolejích. Očekávat pochvalu za jakoukoli z těchto věcí je téměř nemožné.
Hložinky
Cestou domů jsem nasbíral některé popadané vlašské ořechy, doma pak roztřídil již dříve nasbírané bylinky a položil si jeden z šípků kousek od sebe. Mám milující rodinu, za což jsem velmi rád. Vše z toho působí uklidňujícím dojmem. Při pití bylinného nálevu a poslechu jedné horalské písničky jsem si pak vzpomněl, s jakou radostí doktor Storl o rostlinách vyprávěl a také na všechny jeho možné zážitky – a musím se přiznat, že asi chápu to, co se nám ve svých knihách ve skutečnosti snaží říct a co ho vedlo k tomu, aby jako malý vyrazil z dětského hřiště pryč do divočiny.
Pokračování: Vrch Šance
