Následující zážitky obsahují výtah z těch, které se mi v dosavadním životě přihodily a které považuji nejen za velmi neobvyklé, kterých je pochopitelně více, ale také za ty, ke kterým je pro mě velmi těžké nebo dokonce nemožné najít jakékoli logické vysvětlení. U všech těchto zážitků, které zde popisuji, mohu odpřisáhnout, že se mi staly a že jsem je skutečně prožil, a to i přes to, že si uvědomuji, že v mnohých původních kulturách byla nepravdivá přísaha trestána tím nejvyšším hněvem božských sil a celého lidského společenství. Samozřejmě jsem si vědom toho, že některé detaily jsem nemusel zaznamenat, popřípadě jsem je zapomněl a nejsou tak součástí mé vzpomínky.

Jistě také, alespoň doufám, pochopíte, že zde nezveřejňuji ty nejosobnější a nejnovější zážitky, a tak následující tři příhody slouží výhradně pro ilustraci. Dovolím si začít tím zážitkem, který sice vypadá prostě, nicméně se mi ho dodnes nepodařilo vůbec vysvětlit:

Divný prodavač

Jednou na škole v Přírodě (jaro roku 2005) jsme uprostřed jednoho malého města dostali na náměstí jako žáci rozchod, abychom se mohli rozhlédnout po okolních obchodech a popřípadě koupit dárky rodičům. Já jsem se chytil skupinky asi čtyř dalších kamarádů a společně jsme vyrazili do náhodného obchodu, zatímco učitelky a ostatní děti vyrazily nakupovat jinam. Už si přesně nepamatuji, jestli se v tom obchodě prodávaly hračky nebo nějaké jiné menší předměty, každopádně jakmile jsme vešli dovnitř, všiml jsem si prodavače, který tam stál opřený rukama o stůl. Matně si pamatuji, že to byl vysoký mladík se skelným pohledem a s lehkým úsměvem, který tam jen tak stál a vůbec se nehýbal. Chvíli jsme se s kamarády rozhlíželi po obchodě, zatímco jeden přišel k prodavači a pravděpodobně se ho začal ptát na nějakou věc, kterou si chtěl koupit. Pokud si to správně pamatuji, tak prodavač na jeho původní otázku vůbec neodpověděl. Místo toho přímo pravil: „Však já vím, kdo jsi,“ načež řekl nejen křestní jméno mého kamaráda, který mu předtím položil otázku, ale také jeho příjmení a ulici, naproti níž stála v Praze naše škola! V tu chvíli se ten kamarád na nás otočil, dodnes si přesně vybavuji jeho zaražený výraz, a řekl: „Jak může cizí člověk znát moje jméno?“ Nikdo z nás ostatních mu na to nedokázal odpovědět, dokonce ani ten podivný prodavač už nic dalšího neříkal. Nejvíce mě na něm zarážel ten skelný pohled, zdánlivá nehybnost a takový lehký úsměv, který ale nevím jak dobře popsat. Chvíli po tom jsme obchod opustili.

Dodnes netuším, jak si tuto příhodu mám vysvětlit. Tehdy jsem nad tím zas tolik nepřemýšlel, prostě jsem si (i přes to, že můj kamarád prodavače označil jako cizího) řekl, že ten prodavač mého kamaráda asi někde někdy viděl a pamatoval si jeho jméno, příjmení a školu. Avšak vůbec mi to nepřijde pravděpodobné. Naopak následující příhoda by se mohla, a zdůrazňuji slovo „mohla“, vysvětlit pomocí vědeckých pojmů:

Tančící Mateřídouška

Jednoho rána jsem se v naší chatě probudil s pichlavou bolestí vedle levého ucha, která přecházela až do čelisti. Pamatuji si, že jen s obtížemi jsem mohl otevírat pusu. Doufal jsem, že bolest sama zmizí. I když jsem měl pocit, že se časem zlepšovala, stále mě čelist s uchem nepříjemně bolela. Tu jsem najednou zničehonic dostal nápad, že bych mohl poprosit o pomoc teď v letním čase kvetoucí Mateřídoušku, která se nám na jednom místě každý rok plazí po zahradě. Vždycky když jsem kolem ní prošel, usmál jsem se, protože něco tak malého a voňavého na mě dělalo dojem už od nejútlejšího věku. Teď jsem k ní však přišel a jen tak, bez sebemenšího důvodu, jsem k ní začal v češtině mluvit a prosit ji o pomoc s tou bolestí. Najednou mě opět samo od sebe napadlo, že bych jednu z nich mohl utrhnout a přiložit si ji zvnějšku na bolavé místo. Když jsem tak s vděčností k Mateřídoušce učinil a zavřel oči, najednou jsem na očních víčkách (podobně jako těsně před usnutím v posteli) uviděl tančit malou Mateřídoušku s jakýmsi mečíkem v ruce, jak narážela na nějaké bolavé červené místo. Motala se jak při nějakých břišních cizokrajných tancích, načež bolavé místo změnilo barvu v růžovo-béžovo-červenou (asi barva dásně). Když jsem pak po ani ne minutě otevřel oči, odsunul jsem si Mateřídoušku od tváře, zahýbal čelistí a … místo naprosto přestalo bolet. Zahýbal jsem čelistí znovu, dotkl jsem se toho místa zvnějšku, ale žádnou bolest jsem už necítil. Úplně nadšený jsem Mateřídoušce opět v češtině poděkoval. Celé to představení včetně počátečního mluvení k Mateřídouškám dle mé paměti netrvalo snad ani tři minuty. A to jsem si z Mateřídoušky nepřipravil nálev ani jsem ji jinak nepoužil, než jak jsem popsal.

Zde bychom mohli nalézt vědecké vysvětlení: placebo („věřím, že mě to uzdraví, tedy se to může stát“) spojené s autohypnózou (trochu něco jako „uvědomělé denní snění“ nebo „meditace“). Hodně mi toto vědecké vysvětlení připomíná to křesťanské, které by mohlo tvrdit, že se jedná o „ďáblův klam“. Ale je to tak? Čemu byste vy, kdybyste byli na mém místě, viděli, dělali a cítili to samé co já, věřili? Naopak následující příhoda se přímo snění týká:

Pozdrav od Štvanice

Jednou, opět někdy v létě, se mi zdál až přehnaně živý a barvitý sen. … V tom snu jsem se zničehonic probudil ve své posteli, zatímco venku svítilo Slunce, a poznal, že na mě útočí roj nějakých much. Okamžitě jsem vyskočil, otevřel okno dokořán a snažil jsem se těch much zbavit. Avšak nic nepomáhalo. V samém zmatku se mi v ruce objevil novodobý postřik proti mouchám, který jsem mačkal jak o život a snažil jsem se všechny ty černé mušky a mouchy zahnat. Nakonec jsem vyběhl z pokoje, zavřel dveře a počkal, až postřik všechny mouchy vyžene oknem ven. Když jsem se po několika okamžicích vrátil, zjistil jsem, že v mém pokoji žádné mouchy nejsou, dokonce že nikde neleží ani žádné mrtvé. Místo toho oknem dovnitř vlétla ptačí rodinka, která v kruzích létala po místnosti sem a tam. Všichni tři ptáčkové byli světle hnědí s červenými kuličkami na tvářích, pochybuji, že takový druh vůbec existuje. Řekl jsem si, že když znovu zavřu dveře, a pak je opět otevřu, že už třeba budou pryč. Vyšel jsem ven z pokoje, zavřel za sebou dveře, znovu je otevřel a vešel dovnitř. Přímo v okně teď stáli dva z těch ptáčků, jeden byl dospělý a druhé bylo mládě, zatímco ten největší dospělý ležel dočista mrtvý na mém stole. Z jeho těla tekla krev a hlavu měl nepřirozeně otočenou na druhou stranu. V tu chvíli jsem uslyšel: „Pozdrav od Štvanice.“ Ihned nato jsem se probudil. … Uvědomil jsem si, že i když byl ve snu jasný den, v noci celou dobu hřmělo a pršelo (tu noc byla bouře). Přemýšlel jsem, co ten „pozdrav od Štvanice“ může znamenat. Skoro ihned jsem došel k závěru, že se asi jedná o odkaz na běsnící přízraky neboli to, čemu se moderně říká Divoký Hon. Věděl jsem, že se jedná o příběhy o přízracích, které v noci jezdí ve vzduchu na Koních a ve směru své jízdy ničí všechno v dohledu. Nakonec jsem si řekl, že se asi jen jednalo o noční můru. Avšak jakmile jsme ten den odjeli z našeho domu na chatu, kde jsem si pak následně večer namazal chleba a pustil si večerní zprávy, uviděl jsem v nich obrázek důsledků nějakého přírodního jevu, jehož jméno jsem zapomněl a který se v noci na různých místech republiky prohnal spolu s divokou bouří krajinou. Byly tam záběry z nějaké sjezdovky v horách (daleko od místa mého bydliště), u které byly stromy přetrhány v půlce v jednom směru! Úplně to vypadalo, jako by se tamtudy prohnal nějaký přízrak. Nejednalo se o točivé tornádo, nýbrž skutečně se všechno dělo jednosměrně. Stromy byly přetrhané a celá oblast vypadala zdevastovaně.

Je vědecky možné, abych byl nějakým způsobem napojený na přírodní jevy a intuitivně poznal, co se má hnát vzdálenou krajinou? Třeba jako když ptáčci nějak poznají, že mají letět jižním nebo severním směrem? Nebo je to jen čirá náhoda? Nevím.