Před tisícem let naší krajině vládly hluboké listnaté hvozdy, v nichž lidé u večerních ohňů uctívali dávné bohy. Při jedné z jarních oslav zasáhnou mladou Radoslavu tajemné sny, které ji přenesou do hluboké minulosti, kdy její předkové vařili bylinná piva, bojovali proti nepřátelům, na dnech studánek nacházeli zlaté mince z dob Keltů a budovali svá obydlí na valech jejich dávno zaniklých měst. Radoslava se rozhodne vypravit k Vlčí hoře za svým moudrým bratrancem Ladem, aby jí pomohl odhalit význam jejích vidění, ve kterých k ní za bílého dne promlouvají postavy z příběhů předávaných již po celé generace.
Pomůže Lado Radoslavě odhalit, co se jí sny snaží říct?
Podaří se jí naplnit dávnou předpověď o Zlatém srdci a ochránit tak krajinu před zlým velmožem, který se rozhodl zničit lesy, vysušit potoky a vytěžit kovy, aby získal rychlé bohatství na boj proti svému hraběcímu bratrovi?
Pozná osudy svých předků i skryté vztahy, které mezi stromy, zvířaty a rostlinami panují?
Rychlá objednávka
Knihu Zlaté srdce můžete objednat na emailu info@vindove.cz či prostřednictvím následujícího formuláře.
*v případě jiného počtu kusů než jeden Vám bude cena vypočítána individuálně a zaslána emailem
Pokud máte jakékoli dotazy, pište prosím na info@vindove.cz
Údaje o knize
„Třeba mít na paměti, že to, co leží v budoucnosti, není zcela v našich rukách, ale také ne zcela mimo ně.“ – Epikúros (z dopisu Menoikeovi)
Žánr: povídka
Počet stran: 182
Vazba: V2 (měkká)
ISBN: 978-80-88298-35-9
Formát: A5 (148×210 mm)
Doporučená cena: 179 Kč (na těchto stránkách 163 Kč)
Upoutávka
Představení knihy
Prezentace
Aktuality
Nejnovější informace o knize jsou dostupné na Facebooku.
Můžete se těšit na popis tehdejší přírody a zvyků
spolu s poučenímí pro dnešní dobu …
„Dívky se chytily za ruce. Mezi nimi stála usměvavá Radoslava. Zhluboka se nadechla a nasála čerstvý jarní vzduch. Spolu s ostatními se pak pustila do kruhového tance. ‚Stojí ořech!’ volala jedna dívka, která byla obdařená zvučným hlasem. ‚Lískový!’ odpovídaly zbylé. ‚Kdo u něho?’ ‚Jen stojí!’ ‚To je malá bylinka, kolem ní má maminka. I když dávno zemřela, přinesla mi jablka, červená jsou či zlatá, jejich vůně mě láká.’ To už se k dívkám přidali i mládenci a všichni společně začali zpívat. Malé děti pobíhaly kolem a věnovaly se vlastní zábavě. Hrály si a pištěly, zatímco dívky zpívaly: ‚Vstávej, vstávej, mládenče, rozmilý můj milenče, chodím já ti za jiným, nejsi ty mým jediným!’ ‚Co bych vstával, nech mě spát, vždyť je jaro, kam se hnát?’ odpovídali chlapci.“ – Ve víru jarních oslav, Zlaté srdce: Příběh o krajině a předcích, Přemysl Lúa Černý
„‚Tedy, Lado,’ promluvila zaraženě, ‚myslela jsem si, že mi ukážeš nějaké tajemství, nějaké posvátné místo, kam často chodíš rozjímat nad starostmi, a ty si zatím uprostřed lesů tajně vaříš pivo?’ Lado si opřel dlaně o bedra. Protáhl se. ‚Už to tak bude,’ řekl se záludným výrazem v obličeji, ‚uvnitř jich mám ještě mnohem víc.’ Radoslava se na něj podívala úkosem. ‚Nerad bych se dožil dob,’ pokračoval Lado, ‚kdy by se pivo vařilo pořád ze stejných surovin.’ Zamyslel se, zatímco se díval na daleké zalesněné kopce. ‚Uvnitř mám jalovcové, řebříčkové, třezalkové, pampeliškové,’ vyjmenovával, ‚smíchané s ostružinami, malinami, jahodami, brusinkami, šípky, jablečnou šťávou či pšeničnou nebo ječmennou sladinou.’“ – Sběr bylin a příprava piv, Zlaté srdce: Příběh o krajině a předcích, Přemysl Lúa Černý
„Teprve nyní Radoslava spatřila onu zlatovlasou dívku, jejíž tělo halil jemný průsvitný šat. Na hlavě měla zelený závoj, který jí volně splýval po vlasech. Dívka se zastavila a třikrát zaklepala na vrásčitý kmen lípy. Dřevo zapraskalo, kůra se pootevřela jako dveře do domu. Netrvalo dlouho a z nitra lípy vystoupila další tajemná dívka, která byla na vlas podobná té první. Obě dívky se chytily za ruce a pustily se do líbezného kruhového tance. Smály se a zpívaly. Radoslava je s otevřenou pusou pozorovala. Rozuměla každému jejich slovu. ‚Dub je na kopřivy krátký,’ pravila jedna z dívek hlasem, který splýval se šuměním srdčitých listů lípy, ‚napřed musí vyrůst lípa. Ta odsune kopřivy, nedovolí jim bujet u jejích nohou. Teprve potom může ve stínu lípy začít růst dub.’ Druhá dívka se na ni podívala se zábleskem v očích, které vypadaly jako dvě studánky, v nichž se za temné noci odráží světlo hvězd.“ – Návštěva kupeckého tábora, Zlaté srdce: Příběh o krajině a předcích, Přemysl Lúa Černý
„Radoslava stála na vršku hory, z níž jako pták slétla do údolí. Na zemi tam leželo plno mrtvých a zapáchajících těl. Vladovoja stál opět vedle ní, živý, zdravý a čilý. Někoho mezi mrtvými hledal. Rozhlížel se, převracel mrtvoly. Najednou se zastavil, sehnul se a něco zvědavě prohlížel. Radoslava k němu přišla blíže. Uvědomila si, že tam mezi mrtvolami leží napůl živý zakrvácený Kniva. Nejdřív ho vůbec nepoznala, tak byl zubožený. Oči měl nepřítomné, jako by už nepatřil do tohoto světa. ‚Říkal jsem ti,’ řekl Vladovoja klidně, ‚že tě ta chtivost jednou dostane.’ Kniva upřeně hleděl na svého známého, jehož tvář byla ozářena zapadajícím sluncem. Byly to poslední paprsky, které Kniva spatřil. Vzpomněl si na své dětství, jak pobíhal po lesích, jak s rodiči cestoval na vydlabaných lodích a pozoroval hrající si vydry. Už to nikdy znovu neprožije. Ve vyschlých očích se mu objevily malé krůpěje slz.“ – Jak Vladovoja předčil Knivu, Zlaté srdce: Příběh o krajině a předcích, Přemysl Lúa Černý
„Chtěla přijít blíže, ale v tu chvíli se z chatrče ozval hlasitý kašel. Radoslava sebou cukla a okamžitě se schovala do houští, které se na okraji paloučku nacházelo. Chatrč zaskřípala. Dveře se rozletěly dokořán a z nich vyběhl vousatý stařík, který se mlátil mladými březovými proutky. Stále kašlal a vypadal, jako by měl za chvíli omdlít. Než se však Radoslava stačila rozkoukat, stařík skočil do studeného jezírka u kořenů dubu a samou slastí vykřikl. Jeho dlouhé bílé vlasy plavaly na průzračné hladině. Radoslava se málem rozesmála, ale na poslední chvíli se ovládla. Pozorovala staříka, jak se namáhavě zvedá z rozvířené vody a něco mezi kořeny dubu hledá. Nedlouho poté zjistila, že si odtamtud vytáhl dlouhou zaprášenou tuniku, kterou si přes sebe okamžitě přehodil. Poté si na hlavu nasadil věnec z olistěných dubových větví, který ho chránil před přímým slunečním světlem. Dlaní si upravil svůj dlouhý plnovous. ‚Co se divím,’ řekl si pro sebe stařeckým, i když stále ještě příjemným hlasem, ‚čistím se zrovna dnes, kdy je takové vedro. Naštěstí mají staré buky pod sebou stále příjemné vlhko a chlad, ať se děje cokoliv… ani tady pod duby to není nejhorší.’ Zaklepal na kmen statného dubu, který se tyčil nad všemi ostatními a jako nějaký vladyka hleděl do nekonečných dálek.“ – Za šípkovým keřem, Zlaté srdce: Příběh o krajině a předcích, Přemysl Lúa Černý
Ukázky z knihy
Doslov ke knize je dostupný na stránce Filozofie.
