„Před kým, bloude, to prcháš? I bohové bydlili v lesích, dlel tam i trójský Paris – nechť Pallas ve městech bydlí, kterým základy dala – my nade vše milujme lesy!“
– Zpěvy pastýřské, Publius Vergilius Maro
Zpočátku se Nebeskozářivý rozhodl osobně dohlížet na běh světa v celé jeho šíři, za což ho lidé velmi ctili. Země se po veliké bitvě zotavovala a plodila rostliny a jídlo neuvěřitelnou rychlostí. Lidé ještě neuměli sami pěstovat obilí, ale to nevadilo, protože Země sama ho poskytovala takový dostatek, že doslova stačilo jen natáhnout ruku a člověk vůbec nemusel trpět hlady, ani se kdovíjak snažit. V oné době žili lidé v míru, poslouchali zákony Přírody a ani sami neměli žádné lidské zákony mezi sebou sepsány. Neměli ani žádné soudy. Chovali se uctivě nejen k rostlinám, ale také ke zvířatům. Poznali, že v této době zvířecí těla nepotřebují, pouze zvířecí pomoc ve snech a viděních, aby se sami stali lepšími a moudřejšími. Všude vládlo příjemné teplo. Lidé si stavěli jednoduché přístřešky, odívali se do lehkého oblečení a žili v pokoji. Nepotřebovali složité pracovní nástroje a vůbec je nenapadlo, že by měli mít něco jako zbraně – to jen výjimečně, když se někdo z lidského či zvířecího plemene pomátl. Skutečně se jednalo o velmi zlaté časy, a to až do doby, kdy se Země začala zklidňovat a pomalu plodit rychlostí, která je pro ni přirozená. To se líbilo Bouřnému Otci, který ji svým deštěm ovlažoval, nicméně lidské pokolení mělo jiný názor.
