Nejlepší věštby dává sluneční bůh, to věděli i v Delfách. Naše nejproslulejší věštírna pak byla na Červeném ostrově.
Dávná freska ze znojemské rotundy
„Jednoho dne, když se dívky koupaly u ústí řeky, spatřily od planiny přijíždějícího jezdce. Jeho Kůň byl statný a hnědý, vzpínající se, s kudrnatou hřívou a ocasem. Jezdec měl na sobě zelený plášť lidu Síde (lid jiného světa), tuniku s červenou výšivkou, a ten plášť byl upevněn zlatou broží, která sahala k oběma ramenům. Stříbrný štít se zlatým okrajem měl zavěšený za ramenem, a ten štít byl upevněn stříbrným popruhem se zlatou sponou. V ruce držel oštěp s pěti hroty, který od spodu až navrch obepínal zlatý pruh. Světle žluté vlasy pokrývaly jeho čelo, avšak zlatý pásek jim zabraňoval zakrývat jeho tvář.“ – Tochmarc Étaíne neboli „Dvoření se Étaín“, nejstarší rukopis z 12. století (Lebor na hUidre), zapsáno irštinou užívanou v 8. – 9. století
Jednou seděl Miro se všemi svými věrnými bojovníky u jezírka, na jehož hladině se odrážely kmeny vysokých Borovic, Buků a šumících Bříz. Čekal na příchod vladyky Rozrazila, který se místo boje rozhodl s Trnkovým rodem vyjednat mír. „Příliš dlouho to trvá,“ pravil Miro s povzdechem, „neměli bychom tam jít?“ Bojovníci si přestali prohlížet své lesknoucí se meče. Jejich tváře zvážněly. I když viděli, jak Rozrazil sám jako Vlk ženoucí se skrze stádo Ovcí dokázal rozdrtit zmatenou jízdu obrů, přeci jen se báli, aby nespadl do nějaké léčky. Vždy, když zafoukal další poryv Větru, jejich neklid sílil a sílil. Mnozí z nich byli kvetoucí mladíci, kteří překypovali odvahou, smělostí a důvtipem. Někteří z nich začali pochodovat sem a tam. Slunce již sestupovalo, když tu najednou všichni uslyšeli praskání suchých větviček. Náhlý studený Vítr osvěžil jejich tváře, stromy se nakláněly a šeptaly mezi sebou. Záblesk. Rozrazil se volným krokem dostal přímo před ně. Miro rychle vstal. „Mír?“ zeptal se prostě. „Mír,“ odpověděl Rozrazil s úsměvem. V tu chvíli si všichni uvědomili, že tam Rozrazil není sám, nýbrž že přišel s krásnou usměvavou dívkou, jejíž bílý šat odhaloval ladné křivky. Miro se na ni pořádně podíval, načež ho ihned zarazil zlatě zdobený náramek, který měla dívka na ruce. Obrátil oči v sloup. Rozrazil to zpozoroval. „Je to nutné,“ pronesl vlídně směrem k Mirovi, „Trnkový rod je významný, jedině skrze manželství mě uznají za vladyku v této době, kterou jsem vám pomohl přijít z vůle bohů vyřešit.“ Miro mlaskl pusou. „Ale další žena?“ promluvil vážně, „předpokládám, že také budou chtít potomka.“ Rozrazil neodpověděl, myšlenky se mu totiž ubíhaly naprosto jiným směrem. Zavřel oči. Viděl příběh, kdy malý Rozrazil s jemně modrými kvítky seděl na sněmu s Bílými řekami, s Červenou řekou a ostatními, uprostřed nichž v zamyšlení chodil sluneční Mocný Vid. „V srdci světa,“ pravil Vid, „musí Vindové přetrvat, musí se ujmout míst, se kterými jsou spojeni.“ … „Vyrážíme,“ pravil Rozrazil, „směrem k osadě, Městu Volů, a to hned.“ Bojovníci se protáhli, nadechli a vyrazili skrze hluboké lesy plné zvěře a nejrůznějších rostlin. Všude vládla divočina, rovinatá krajina se počala vlnit. Za hory, za doly, za rokle a za řeky způsobem, jakým se přesunují Vindové. Rozrazil šel v čele, znal každou cestičku, každé zákoutí nekonečných hvozdů, neboť duchové sami mu ukazovali cestu, sami mu ustupovali z cesty.
Netrvalo dlouho a ladná dívka začala být unavená. Když to Miro, vzdálený potomek Lesklovlasého Přemysla, zpozoroval, dívku popadl a vzal ji na svá záda. Zátěž mu nepůsobila žádné větší potíže, neboť byl plný bujaré síly. Šli dnem i nocí, potkávali další družiny, které se k nim přidaly. Bojovali s obry i s cizinci, kteří se rozhodli proniknout dále do srdce světa, ničit a rabovat. Když procházeli skrze potok, dívčin pomalu narůstající neklid se plně projevil v rozprouděné vodě, která jí zmáčela šat. „I tento potok,“ pravila směrem k Rozrazilovi, „je vtíravější než ty, mocný pane.“ Rozrazil se zastavil. „Pravdu díš,“ odpověděl. Bezmyšlenkovitě popadl dívku a společně odešli hlouběji do lesního podrostu, kde stvrdili své manželství. Do osady to už nebylo daleko. … „Snažili se je vyhnat,“ pravil Vid, „tolik národů se je snažilo zničit, tolik nepřátel ve vlastních řadách. Hněv náš už tito nepřátelé pocítili, je načase upevnit řád.“ … „To ne!“ vykřikl Miro, „vidíte je!“ Osadu obléhala skupina cizinců, která se za temné noci vynořila z lesa. Nyní již svítalo. „Podívejte!“ zakřičel jeden z cizinců ve svém jazyce, „to je on! Ve jménu boha, ve jménu pravé víry ho zabijte a čest si tak zasloužíte! Vždyť nikdo z nich není o nic lepší než divoký Pes!“ Rozrazil byl na tato oslovení zvyklý, a to i přes to, že ho velmi mrzela. Cizinci tak totiž neříkali jen Rozrazilovi jako člověkovi, ale i jako té rostlince, a potažmo všem rostlinám, které rostly v srdci světa. Byly pro ně jen plevel, který je třeba spálit, zničit, otrávit. … „Musíme tomu zabránit,“ promluvil Vid se slzami v očích, „jenže lidé jsou slabí. Budou poslouchat pouštní ďasy probuzené v hlubinách hrobek a o Slunce už nebudou jevit zájem, ani o vás ostatní, co jste se tu dnes sešli.“ … Rozrazil se smutně pousmál. Vytáhl meč, kterým na cizince namířil. Nic neřekl, nevydal žádný příkaz. Chvíle ticha. Čas se zpomalil. Netrvalo dlouho a ohromný zlatý záblesk vyšlehl z Rozrazilova meče. Tak ohromný, že se cizinci, na které mířil, začali svíjet v plamenech. Přesně jako ta rostlinka, která v žílách rozráží veškeré jedy na malinkaté kousíčky, aby krev mohla volně a zdravě proudit, tak i Rozrazil v lidské podobě stiskl pěst, načež zapálení cizinci vyletěli do vzduchu – rozprskli se na všechny strany. Stále se svíjeli bolestí. Miro se plácl přes tvář, vůbec nemohl uvěřit svým očím. „Samole kroke,“ promluvil najednou tajemný hlas vznášející se vzduchem, „prudký Rozrazile.“ Nikdo z přítomných nevypadal na to, že by cokoli z toho chápal. Zbývající cizinci se rozutekli dříve, než se Miro proti nim vůbec rozhodl vyrazit. Plameny už dávno zmizely, ani domy, ani žádný ze stromů jimi nebyly poškozeny. Rozrazil pak sám svým mečem vetřelce dorazil, načež se všichni bojovníci vydali nabrat síly do osady.
