Mladí Vindové jsou velice plaší. Nikomu z nich ani nepřijde na mysl, aby svému milenci či milence projevoval lásku na návsi, kde je každý může spatřit. Náves je obecně velmi špatným místem k seznamování, zkoumání měkkosti kůže a milostnému laskání, a to i v době, kdy se noc zmocní vlády a široko daleko nikdo jiný není. Mnohem vhodnější místo je u vesnického potůčku na okraji lesa, zvláště v čase, kdy dívky chodí pro vodu. Pokud je mladík ostražitý a nenápadně se schová v houští, může nerušeně sledovat ladnou chůzi své milé, věneček z květin na její hlavě a rysy jejího obličeje. Samotné sledování je už samo o sobě dostatečný úspěch. Rozhodně si ve většině případů mladík netroufne na dívku promluvit, ale pokud je přeci jen odvážný a chrabrý bojovník, který zkusí štěstí a dívce se ukáže, tak se jen dočká toho, že dívka zrudne v obličeji a rychlostí Zajíce odpeláší zpět do vesnice. Na nenucený rozhovor je pak k dispozici celá nabídka vhodných míst. Nejlepší je popojít dále od vesnice a posadit se ke stromu, přesněji k Bříze, Lípě či Lísce. Tato místa jsou posvěcená duchy předků, kteří pomáhají s výběrem milence nebo milenky a poskytují cenné rady. Zde je možné zajít až k polibkům a lehkým dotykům, pokud má člověk dostatečné soukromí. Pro náročnější a zajímavější činnosti je možné se nenápadně přesunout dále mezi Lísky nebo do houští nezabraného jiným párem. Během oslav Rozkvětu, když Měsíc v úplňku září nad hlavami a světlo vysokých ohňů prostupuje krajinou, jsou Lísky nebo houští poblíž šípkového keře nejvhodnějšími místy k početí potomka, protože jsou plná dobrých duchů předků, jež se touží znovu zrodit. Když se ve vodě lůna zažehne oheň, tito duchové vstoupí dovnitř a získají nové tělo, nový život. Proto je důležité se vyhýbat místům špatným a podivným, na kterých zlí duchové číhají, jež by mohli vstoupit do těla ženy místo lidské duše. Dívky a ženy mají obřady, při kterých vyhledávají duše ze stromu světů, koupou se na posvátných místech a vědí, jak tu správnou duši přilákat do svého lůna. Některá z těchto dobrých míst nabízí duše chlapců, jiná duše děvčat.
„Zazpívej písničku. Tu pěknou, v jejímž rytmu se pohybovali motýlci na pozadí modré Chrpy, tu, kdy Vítr doprovázel každý záchvěv tvého hlasu a laskal zlatavé Žito po vláscích. Moc prosím,“ požádal milenec svou dívku, když oba jednoho slunečného dne leželi na trávě u statné Lípy. Oba byli zamilovaní tak silně, že už nenacházeli slov, dokonce ani v řeči znamení. Dívka se podívala skrze prsty na teple zářící Slunce. Cítila, jak skrze její tělo prochází síla, mocná, nevinná. Nadechla se a usmála. Její oči se rozzářily. Začala zpívat píseň, při níž její duše splynula s duší jejího milence.
Vindové se už odmalička učí odpovědnosti za své činy, pohnutky, a dokonce pocity. Jen tak něčemu nepropadnou, myslí nezávisle, soucitně a odhodlaně. Proto je pro ně tak důležitá čistota, nejen těla, ale i mysli, ducha a duše. Nikdy nespojují tělesný akt s obřadem lovu, protože věří, že by mohli zneuctít sílu zvířete, jež se jim vydává. Obřad milostného spojení je totiž také posvátný a slouží k velmi důležitému účelu, účelu spojení dvou duší a popřípadě vytvoření nového života. Použít ho k něčemu jinému je považováno za nečisté, neuctivé. Obřad lovu je také posvátný, prokazuje se při něm úcta k Přírodě a k lovené zvěři. Míchání těchto dvou obřadů ve stejný den je neuctivé, nečisté, urážlivé.
Když dívka dozpívala svou píseň radosti, mladíkova mysl byla jako omámena. Líbilo se mu to. „Zůstanu tu s tebou,“ řekl a chytil dívku za ruku, „dnes ani zítra na žádný lov nepůjdu. Oni to pochopí.“ Dívka pocítila radost, ale zároveň i obavy.
Vedle rady svobodných bylo ve vesnicích Vindů i jiné uskupení, rada žen, především matek. Ta měla poslední slovo v podstatě ve všech záležitostech. Jedině matky mohly rozhodovat za svoje děti, nikdo jiný. Rada žen znala slovo odpovědnost do poslední hlásky, protože uvažovala nad tím, jaký dopad bude mít dané rozhodnutí většinou až na pět pokolení dopředu. Mnohé dívky se tak učily uvažovat už od útlého věku a některé v důsledku toho pociťovaly obavy, když mělo dojít na první tělesný akt. „Je můj milý opravdu ten vhodný, aby mě provedl tímto obřadem změny?“ byla otázka, která se děvčatům často honila hlavou. Pochopitelně ne všem. Rada matek měla dokonce takovou moc, že mohla kdykoli zastavit nebo vyhlásit válečný stav, při kterém se chopil pevné vlády velitel bojovníků.
Pevně se však rozhodla. Stiskla mladíkovu ruku a pomalu se postavila. Slunce se blížilo k Západu, sestupovalo hlouběji a hlouběji do nekonečného lesa, ve kterém mělo svůj dům. Dívka se znovu hluboce nadechla. Mladík nevěděl, co se děje, když ho dívka pomalu táhla směrem k Lískám na okraji lesa. Mech, Lísky, milostné objetí. Jeho mysl byla stále omámena.
I když je pravda, že ženy měly konečné slovo a že to byly ony, kdo zpravidla zahajoval tělesné spojení a omámil mysl svého milence, není pravdou, že by měly nějakou nadvládu. Jejich výsady byly totiž vyváženy tím, že vindští muži byli odolní vůči tradičním ženským zbraním. Vindové totiž mají spoustu pohádek, v kterých žena týrá svého muže, aby udělal to a to a šel tam a tam. Taková velice zlá žena se stane hodnou až ve chvíli, kdy se jí muž odhodlaně postaví. Od té doby pak žijí šťastně a mají se ve vzájemné úctě. A právě tyto pohádky se podílejí na tom, že Vindové, zvláště tedy Vidové, se dají jen velmi málo ovlivnit svými vlastními ženami. Když jim ženy hrozí odepřením tělesného aktu, Vidové jen pokrčí rameny, protože jsou zvyklí si tuto činnost odepírat, aby mohli udržovat spojení s bohy a Přírodou skrze obřady, s nimiž se tato činnost nedá spojovat a kde je považována za nečistou. Když žena hrozí odepřením večeře, Vid opět pokrčí rameny, protože půst je pro něj ze stejných důvodů rovněž běžnou záležitostí.
Mezi lískovými keři dívka pocítila prazvláštní přítomnost, jako by se neviditelní hadi plazili z lískových větviček skrze její páteř až k hlavě. Dívka se zachichotala. Mech. Šat se pomalu zvedá. Hebké nohy. Chlapcovi se motá hlava. Otočí se, položí dlaně na mech a … zvrací? Dívka stála jako zaražená. „Asi to je úpal,“ myslela si pro sebe, „nebo je to mnou? Ach, jak nechutné.“ Její myslí proběhl asi tisíc a jeden důvod, proč se jejímu milenci udělalo nevolno, a většina z nich zahrnovala její vzhled. Chlapec nepříjemně kašlal. Nespočet důvodu, ale žádný nebyl správný. Vysvětlení bylo, jako skoro vždy, mnohem jednodušší. Dívka neměla zkušenosti a s tím omámením mysli, se silou, kterou do toho vložila, to prostě a jednoduše přehnala. Také zapomněla vzít v potaz nepřipravenost toho chlapce, pro něhož to byl rovněž nový zážitek a přechodový obřad. Mládenec se s námahou postavil, otočil se a pohlédl na dívku, která byla stále zaražená – a naštvaná. Poté se začervenal a vyrazil pryč z lískových keřů směrem k vesnici. „Dneska jsem ti chtěla připravit moc dobrou večeři,“ volala za ním dívka, „moji specialitu. Ale nic nebude!“ Mladík jen pokrčil rameny, otočil se a odešel.
