„Vyšli jsme ze stromů“
Když se Příroda utvářela a z Vod Země se působením nebeského Ohně vynořily kameny, stromy, rostliny, zvířata a další bytosti, zbývalo ještě obsloužit poslední duše, ty nejméně zkušené, které do Přírody přišly proto, aby se učily a chránily ji. Takový byl jejich společný úděl, samozřejmě pak každý měl navíc svůj vlastní. Někdo měl nadání stát se dobrým léčitelem, jiný básníkem, další bojovníkem, lovcem či řemeslníkem, jiní byli skvělí košíkáři a tvůrci hliněných misek. Ovšem moudrosti měly málo a některé pojaly lstivý úmysl jen užívat plodů Přírody a tělesného milování po vzoru zvířat. Duše víl těmto duším, které nazýváme lidské, od Počátku slíbily pomoc a vzájemné soužití uvnitř Přírody. Nyní však bylo potřeba lidské duše vůbec přivést na svět.
Kolem se rozléhala daleká krajina, uprostřed ní stálo veliké jezírko s křišťálově se lesknoucí čistou vodou života a smrti. U tohoto jezírka rostly statné stromy, které slíbily, že ze svého dřeva vytvoří pro lidi těla skoro na chlup podobná těm vílím. Najednou dřevo zapraskalo, dva největší stromy, které u jezírka stály, se dotkly svými větvemi. Kořeny se jim propletly a listí ve Větru zašumělo. Pomaličku se dřevo začalo jakoby pohybovat, kůra obou stromů se vpředu otevírala jako staré dveře slibující vstup do jiných světů. Rup a najednou tam stáli dva nazí lidé. Jejich vlasy byly dlouhé a hnědé jako kůra oněch stromů. Stáli tam bok po boku, žena a muž, držíce se za ruce. V tu chvíli začali ptáčkové zpívat svou svatební písničku, protože se podivili, když najednou z Jasanu a Olše, z Dubu a Lípy, vycházeli muži a ženy, kteří se zanedlouho místo držení rukou začali objímat.
Ze začátku byli lidé nemotorní a moc nad věcmi nepřemýšleli, ani neposlouchali svou intuici. Víly s nimi ale měly trpělivost, učily je svým způsobům a ve všem jim pomáhaly. Učily je, co se smí a co se nesmí, co mohou jíst a co ne a různé další důležité věci. Vysvětlovaly jim role mužů a žen, Ohně a Vody, slunečního a měsíčního světla. Ovšem lidé byli stále zmatení. Proto se zvířátka, lesní i polní, z vody i ze vzduchu, rozhodla pořádat sněm. „Musíme lidem pomoci,“ promluvil veliký Orel, „co kdybychom se stali jejich ochránci a učiteli?“ Všechna zvířátka souhlasila, protože jim bylo lidí líto. Tak se také stalo, že každý člověk získal svého zvířecího spojence, jeho duch se spojil s duchem zvířete. Od té doby, pod vedením zvířat a víl, se lidé stávali chápavějšími a takovými, jakými chtěli sami původně být. Nikdy nezapomínáme na to, že jsme zrozeni ze dřeva, proto, když někoho chceme pochválit, řekneme, že je „z dobrého dřeva“, v řeči předků „su derwo“, s čímž souvisí slovo „zdraví“.
Když šprýmař Přírody, Lovec, Hlavy Vid, uviděl, že se lidé nechají snadno napálit a ovlivnit, v jeho očích se zableskl zelený plamen a na jeho ústech se objevil záludný úsměv. Od té doby lidem také pomáhá, názorně jim ukazuje, co si mohou a co nemohou dovolit, avšak stejně tak jim rád škodí a pokouší je, aby zjistil, z jakého dřeva skutečně jsou.
