Zvyky a promluvy

„Oslavovali spojení Slunce, hrdiny v bílém, a Květeny, té nejkrásnější dívky. Ale jakmile kmen z Borovice, stromu světla, jenž vždy hoří jasným ohnivým plamenem, projde skrze věneček z jarních květin, jsou tam jen dva, jen Oheň a Voda, a naráží na sebe. Bojují a milují. Doplňují se a škádlí.“
– Ladovid z Hor

Promluvy s bohy: Krátký příběh o zvycích a krajině

Promluvy s bohy je krátký příběh, ve kterém se představí pohled na svět založený na lidových zvycích a příbězích, vztahu ke krajině a úctě k předkům, a to společně se zamyšleními a barvitými popisy Přírody v průběhu roku. Příběh je volně inspirován básnickou skladbou Fasti/Kalendář od Publia Ovidia Nasa.

Obsah:
V lese u studánky (úvod) (začátek)
Pravdy Vid
Bouřný Vid
Mocný Vid
Květinová Dívka
Matka Země
Tři bratři
Černohlav
Smrtka

Úryvky, popis zvyků a citáty

Následující text přibližuje Johanův stručný pohled na nejdůležitější vindské zvyky a tradice, který si křesťanský badatel Johan poznamenal ve svých Spisech z divokého Východu (úryvek z knihy Ladovid z Hor). Některé zvyky jsou popsány i v knize Přemysl – vladyka dávných dob.

Autor obrázku: Ján Vrabec

Pokud lze o náboženských bludech Vindů tvrdit něco obecného, pak to je to, že jsou to vyznavači Ohně a Slunce, což je poté doplněno uctíváním Vody a Květeny. Navíc obětují různým lesním duchům, řekám a studánkám. Lado tvrdí, že všechny tyto věci spolu souvisí, jelikož Děva Květeny (pravděpodobně zosobnění nějakého ženského démona) je prý ochránkyní domácího krbu, tedy ohně, studní a studánek, tedy vody. V její moci jsou prý básně, řemesla a léčitelství, především to nejjemnější a nejpůvabnější, co lze na těchto činnostech nalézt. Jejím manželem je pak sám bůh Slunce, další pohanský démon, kterému místní lidé říkají Vítěz, protože je to prý on, kdo odívá jarní Přírodu listím a přináší do ní nový život. Když mi Lado toto vypověděl, začal ve své upřímné a nevinné dětinskosti zpívat píseň, kterou prý slunečního Vítěze velebí během oslav světla, které přesně odpovídají době zimního slunovratu. „Narodil se sluneční Hrdina,“ začala píseň, „Malý Vid!“ „Přinese teplo a život nám,“ pokračovala, „Mocný Vid!“ Jak si můžete všimnout, tento svátek lze vhodně spojit se svátkem narození našeho pána, Ježíše Krista, který se už církvi díky pohanským zvyklostem starých Římanů povedlo se zimním slunovratem a zrozením slunečního světla spojit. Tímto může být démon nahrazen jménem a světlem našeho spasitele. Dovolte mi nyní, abych vám jednotlivé vindské svátky v pouhé stručnosti představil.

Autor obrázku: Ján Vrabec

Svátků a oslav mají Vindové mnoho. Podle mého skromného chápaní mají asi čtyři sluneční svátky, čtyři měsíční a několik ptačích a stromových. Všechny tyto oslavy a svátky souvisí s koloběhem roku a ročními obdobími, což je především pro jejich většinově zemědělský život nad míru důležité. Nyní bych vám rád představil svátky, které se nazývají sluneční. Oslavy světla, jak už bylo zmíněno, probíhají v období zimního slunovratu a trvají zpravidla něco kolem dvanácti dní. Velebí se při nich obnova sluneční síly a do domů lidé nosí věčně zelené větvičky s jehličím, které má znovuzrozenou zeleň a světlo, což jsou věci, které u Vindů přímo souvisí, představovat. Mnozí z nich si slunečního Hrdinu představují i jako zářivého Jelena, především se zlatými parohy, jak ve dne utíká po nebesích a v noci bydlí ve svém domečku v lese. Jelikož všichni mužští bohové mají v nějaké své podobě rohy nebo parohy, lze usuzovat podle vědeckých důkazů na přítomnost ďáblovu, neboť rohy jsou podle církve v mnohých případech projevem zla. Během doby zimního slunovratu probíhá i přerozdělování majetku ve vesnici, kdy se chválí ten, kdo je nejvíce štědrý. Přesně na druhém konci roku, v období letního slunovratu, pak probíhají oslavy krásy, neboli slavnosti křesání a koupání, které rovněž trvají něco kolem dvanácti dní. Lidé se při nich očišťují v Ohni a Vodě, skáčou přes oheň a koupou se v řekách. V noci pak hledají v hlubokých lesích tajemné poklady, kapradinové květy a prý „přechází mezi světy“, ve kterých si ale musí dávat velký pozor. Církvi doporučuji tento svátek spojit s Janem Křtitelem, jelikož to byl on, kdo křtil pomocí vody v jezeře, a tedy pohanské slavnosti koupání lze spojit s křesťanskou slavností křtu. Jako patrona je rovněž možné použít svatého Víta, neboť s pohanským „Mocným Videm“ sdílí skoro stejně znějící jméno. Církvi se už podařilo starovindské slovo svaŋto, mocný, díky podobnému znění s latinským „sanctus“ významově pozměnit na svatý. Další dva sluneční svátky jsou nanejvýš zajímavé. Během jarní rovnodennosti probíhají oslavy síly, kdy Slunce konečně zvítězí nad zimními silami. V tomto období Vindové věří, že jarní blesky zahání zlé duchy. Proto si z vrbového proutí pletou takové zvláštní tyčky, které zdobí barevnými šátečky. Potom s nimi všude kolem práskají a říkají, že tak napodobují skutečné blesky a podílejí se tak na ochranné moci Přírody. Do toho si vzájemně dávají vajíčka jako symbol plodnosti znovuzrozené Přírody, na níž se všichni pochopitelně chtějí podílet. K tomu všemu pijí očistné bylinné nálevy a zametají domy březovými košťaty, čemuž říkají jarní úklid a zahánění špatností, které si v období zimy na lidech pochutnávaly. Ach, jaké různé bludy na světě existují! Nechť nám náš pán dodá sílu to vše změnit a napravit. Celkově se v této době jedná o vítání jara, což doprovází i vynášení smrti, slaměné figury, aby mezi lidmi déle volně nepochodovala. Čtenář je jistě bystrý a sám si dokáže určit, na jaký křesťanský svátek lze oslavy síly napojit. Přesně na druhém konci koloběhu roku, v době podzimní rovnodennosti, se konají oslavy hodování, kde se děkuje bohům za sklizeň a úrodu, která je již dávno pečlivě uschovaná. Na stolech jsou v té době jídla mnohých druhů včetně ovoce, ořechů, masa zvěřinového, masa rybího, masa ptačího, mléka, kaše, pečiva a mnohých dalších věcí.

Autor obrázku: Ján Vrabec„Nejsou jen čtyři!“ – Ladovo stručné doplnění

Zcela odlišnou kapitolu tvoří kouzelné svátky měsíční, které jsou rovněž čtyři a probíhají zpravidla v období úplňku. Bujaré oslavy se u Vindů nikdy nekonají v období novu, protože v té době prý ženy, podle nich požehnané, ale podle pravdy prokleté zradou Evinou, krvácejí a potřebují klid a odpočinek, aby se očistily a načerpaly novou sílu, pomocí níž pak chrání své rodiny a domovy. Protože žijí spolu s měsíčním světlem a Přírodou, jejich krvácení se s novem samo synchronizuje. O úplňku jsou pak veselé a plodné tak, aby si mohly spolu s muži plně vychutnat měsíční oslavy. V noci za úplňku je prý síla uvolněná a mocná. Dovolte mi nyní, abych vám jednotlivé svátky představil. Během druhého úplňku ve vindském roce probíhají oslavy hromu. Jedná se o vyhánění zimních nemocí pomocí masek vybájených tvarů, volného veselí a milostné lásky. Prý se jedná o vodní období, při kterém Dívka Květeny rozráží ledy v řekách. Na znamení toho se zapalují medové svíčky, lidé líbají Zemi a celá Země se očišťuje. Navrhuji církvi, aby tento svátek pohodlně spojila se svátkem očišťování panny Marie. Avšak volné veselí, které v této době probíhá, je nutné potlačit! To samé se týká i dalšího měsíčního svátku, oslav milování neboli Rozkvětu, který probíhá o pátém úplňku podle vindského koloběhu roku. Je to čas zeleně, pálení ohňů a milování, tak bujarého, že si ho dovoluji označit za orgie, při kterých muži a ženy pořádají pochybné obřady a se svým smluveným protějškem volně ulehají skryti v houští. Jako symbol plodnosti a spojení Slunce a Květeny zapichují do Země ohromný oholený borovicový kmen, pouze vršek jest ponechán s větvemi, a kolem něj ovinou věneček z jarních květů. Co to znamená, to nechám na uvážení čtenáře, neboť mi nepřísluší o tomto před tváří našeho pána mluvit. Jako správný bohabojný křesťan se jen červenám a tyto zvyky rázně zavrhuji. Během osmého úplňku ve vindském roce se pak konají oslavy úrody, které prý zahajují ohnivé období, které je podpořeno ohněm Veliké Hvězdy, jež se objevuje na Obloze. Této Hvězdě my Římané říkáme Sírius. Jakmile se vše sklidí, vymlátí, uschová a dokončí se dožínkové slavnosti, lidé se začínají věnovat různým řemeslům a mnohdy i bojům. Během ohnivého období se lidé zpravidla nekoupou, což je pro Vindy značně nepříjemné, neboť ti se v horském potoce koupou třeba i několikrát denně. Čistotou jsou přímo posedlí, prý kvůli tomu, že jejich předkové poznali sílu labutí čistoty, když vylezli z velikého proudu … o této vindské báchorce se zmíním níže. Posledním měsíčním svátkem je oslava předků, neboli slavnosti duší, lovu a sběru. Ta se koná během jedenáctého úplňku vindského roku. Lidé v této době s sebou neustále nosí lískové proutky, aby se chránili před přízraky, před tím, čemu já osobně říkám Štvanice neboli Divoký Hon. V této době se sbírají poslední byliny, chystá se dřevo na zimu a případně se zpracovává a uchovává maso. Svět předků je prý v těchto dobách blíže světu živých, takže se s předky volně mluví a vzpomíná se na ně. To by myslím k základnímu popisu měsíčních svátků stačilo.

Nebudu čtenáře déle nudit povídáním o pohanských předsudcích, nicméně ještě bych rád zmínil ptačí a stromové svátky. Mezi ptačí svátky patří především oslavy příletu a oslavy odletu Vlaštovek, které Vindové považují za nejvíce posvátné a které je prý zakázáno jakkoli omezovat v hnízdění, nebo se jich dokonce i dotýkat. Prý dokáží přenášet duše mezi světy a samy tak duše představují. Kolem oslav hromu, zmíněných výše, se koná oslava nazvaná ptačí svatba, ptačí namlouvání. Děti při ní – prý od ptáčků – dostávají drobné dárky a zpívají písně. Jednu z nich mi zazpíval i Lado. Moc si ta slova nepamatuji, ovšem uvedu zde alespoň některá: „Ptáčkové teď svatbu mají v tom zeleném lese.“ Načež následovalo jednotvárné: „Pípíp-lalala! Pípíp-lalala! Pípíp-lalala-la-la!“ Opravdu dětinské. A takových písní je skutečně hodně. Vedle ptačích svátků slaví Vindové i rozličné svátky stromové, pro příklad zde uvedu alespoň jeden, který je tím největším z nich. Koná se někdy mezi zmíněnými oslavami milování a oslavami krásy a čas jeho zahájení je určen podle toho, jak jsou stromy a rostliny rozkvetlé. Zkrátka a dobře se jedná o oslavy zeleně, víl a studánek. Víly jsou prosím nadpřirozené bytosti podobné lidem, jen hezčí a zkušenější, ale často mnohem více divoké. Některé lidem přejí, jiné je na životě ohrožují. Stado zdůraznil, že je důležité neplést víly s divoženkami, polednicemi a jezinkami, které jsou naprosto jiného rázu a „více vetřelci“. Víly jsou také odlišné od duchů, avšak výklad o tom, co je víla a co už ne, se u Vindů liší vesnice od vesnice. V této době, oslav zeleně, se oslavují především Břízy, Lípy, Hlohy a Bezy, vílám a předkům se přinášejí obětiny do dubového háje a mladé dívky v bílém, zvané ladařice podle Života Lady, Dívky Květeny, chodí po vesnici, přinášejí radost a především se vypravují čistit studánky od nadbytečných kamínků a lístečků. Tady je krásně vidět, jak si Vindové nesmírně váží čisté pitné vody. Bezové, lipové a další květy se trhají, suší a uschovávají pro případ nemocí. Jeden z výrostků, Lado, říká, že je to jeho nejoblíbenější oslava, i když má spíše ženský než mužský ráz. Na tomto místě pevně doufám, že jsem zbožného čtenáře neunudil zvyklostmi Vindů, avšak je navýsost důležité, aby o nich měl alespoň nějaké ponětí. Nyní však slibuji, že se zaměřím na docela jinou věc …

– Spisy z divokého Východu, Johan, Ve jménu osudu, Ladovid z Hor, Lúán Rélta

„Velmi nepříjemné je, když lidé podceňují moc kmenových, rodových a osobních tabu, které mají se svými ochránci a s koloběhem. Navíc různým duchům různých míst v lesích, loukách, horách, jezerech a na polích se líbí a nelíbí něco jiného. Na některá místa je proto lepší jít potichu, na jiných je zase lepší provádět veselejší obřady. Někam je lepší jít nahý, jinam oblečený. Na některých místech můžete jíst jen žaludový chléb, jinde a jindy je lepší hovězí. Samozřejmě také záleží na dohodě s duchem, na druhu obřadu, který navíc musí být v souladu s místem a časem, a na vašem povolání. Někde je tabu jakýkoli boj, jinde je potřeba. Někam můžete jít jen tehdy, když jste tři dny předtím neměli milostné hrátky, jinam když devět dní, jinde se naopak milostné hrátky vyžadují. Někde musíte pít medovinu, jinde nesmíte – někomu obětujete chléb, jinému oříšky a ovoce. A to nemluvím o očistě, kterou je vždy potřeba provádět v souladu se silami na tom místě. Zkrátka a dobře, není to vůbec jednoduché! Rozhodně není dobré zažít hněv a často krevní mstu oněch duchů a bohů.“ – Lado

Pro inspiraci si můžete přečíst některé sesbírané lidové příběhy a zajímavosti z lidové tradice.

„Slované se pilně věnují zemědělství a výrobě věcí nutných pro obživu a převyšují v tom všechny ostatní národy severu … V žádné ze severských zemí nevzniká hlad následkem nedostatku deště a z trvalého nahromadění vod. Sucho není u nich zhoubné, neboť nikdo, kdo tím je postižen, se jej nebojí pro dostatečnou vlhkost jejich zemí a velkou zimu. Sadbu provádějí ve dvou ročních obdobích, v létě a na jaře, a mají dvojí žně. Nejvíce se pěstuje Proso. Zima je u nich zdravá, i když velmi silná, horko však je pro ně zhoubné. Neodvažují se proto podnikat cestu do země Lankobardíja (Lombardie) pro sílu tamějších veder, které způsobují, že hynou.“ – cestovatel Ibráhím ibn Jákúb, 10. století

„Mezi Slovany jsou všeobecně rozšířeny dvě choroby, takže jen málokdo je jedné z nich ušetřen. Jsou to dva druhy vyrážek: spalničky (nebo spála) a vředy. Slované se vyhýbají požívání Kuřat, protože se domnívají, že podporuje spalničky; avšak jedí hovězí maso a Husy, které jim vyhovují. Slované se odívají do širokých oděvů, pouze manžety rukávů jsou úzké … [Slované] neznají lázní, ale nahrazují je dřevěnými budkami. Spáry mezi břevny ucpávají něčím, co roste na stromech a je podobné tuhlubu a je od nich nazýváno mech. Nahrazuje se také smůlou při stavbě lodí. Pak vystaví kamna z kamenů v jednom rohu a nahoře, proti nim nechají otvor, aby mohl odcházet dým. A když se pec rozehřeje, přikryjí okno a zavřou dveře. Uvnitř jsou nádrže s vodou a tuto vodu lijí na rozpálená kamna, až vystupuje pára. Každý z nich má v ruce věchýtek trávy, kterým mává a přihání k sobě vzduch. Pak otevřou se jim póry a vyjde z nich vše přebytečné, co je v těle. Tekou z nich stružky potu a nezůstane na žádném z nich ani stopy po vředu nebo vyrážce. Tuto budku nazývají alistbá (izba).“ – cestovatel Ibráhím ibn Jákúb, 10. století

„Třetí ostrov, nazývaný Sambie, sousedí s Rusy a Poláky. Obývají jej Sambijci neboli Prusové, lidé nejlidštější, kteří vyjíždějí vstříc na pomoc těm, kdo ztroskotají na moři nebo jsou znepokojováni piráty. Zlata a stříbra si necení. … Ačkoli mají všechny ostatní věci společné s našimi lidmi, až do dnešních dnů u nich platí, že zakazují přístup k hájům a pramenům, protože se domnívají, že je vstup křesťanů znečišťuje.“ – Činy biskupů hamburského kostela, Adam Brémský