Ten, kdo štědře rozdá to, co získal, vytvořil, vypěstoval nebo nakradl, může se před Mocného Vida postavit ve vší důstojnosti, neboť život, který žil, jistě zbytečný nebyl. Avšak pokud by dotyčný jen vše hromadil a s kamennou tváří se díval na to, jak lidé v jeho vesnici trpí, strádají a hladoví, pak se dočká jen hněvu bohů a věčného pohrdání.
Jednoho krásného letního rána Lado v době, kdy byl ještě docela malinkatý chlapec, našel na rozlehlém pařezu uprostřed lesa krásné červenožluté jablíčko. Bylo tak veliké a šťavnaté, že se z toho malému Ladovi málem zamotala hlava. Podivoval se, kde jen se tam to podivné jablíčko vzalo. Všude byla cítit vůně statných Borovic a mnohých hub, které pokrývaly lesní podestýlku. Malý Lado měl své hnědé vlasy převázané koženým provázkem, i když to zatím vůbec nebylo nutné, jelikož mu vlasy od postřižin ještě pořádně nedorostly na původní délku. Nakonec se Lado vzpamatoval a s vděčností jablíčko z pařezu sebral, načež se ani neohlížel a odpelášil rovnou do svého domečku ve vesnici, která se nacházela na úbočí mírného horského kopečku. Jeho maminka nebyla doma, a tak se Lado rozhodl, že si zatím jablíčko bezpečně odloží na kamennou pec a půjde ji vyhledat. Nakonec ji našel poblíž bukového lesa a s dětským nadšením ji za ruku odtáhl zpět do domečku. Když jeho maminka viděla, jak mu zářily oči, tajemné jablíčko ji také začalo zajímat. Avšak jakmile oba dorazili k peci, spatřili, že jablíčko zmizelo. Lado se vylekal a zoufale se začal rozhlížet po místnosti, jestli se náhodou to pěkné jablíčko někam nezakutálelo. Po chvíli snažení se Lado posadil na Zem, načež si položil dlaně přes obličej. Když jeho maminka viděla, jak se její syn trápí, poradila mu, aby se pořádně rozhlédl kolem, jestli by nenašel stopy, které po sobě možná zloděj zanechal. Lado poslechl. Po čtyřech se začal plížit po místnosti a hledat stopy. Avšak ani po několika pokusech žádnou stopu nenašel. Rozhodl se proto vzít na lůžku se válející lískový proutek a najít zloděje pomocí něj. Ať už byl skutečně hnán vnuknutím nebo jen dětskou zbrklostí, nakonec mu přeci jen proutek začal udávat směr. Lado vyšel z domu, vyběhl na kopec za vesnicí, načež seběhl po jeho zelenající se straně. Jakmile došel na prašnou cestičku, znovu seběhl dolů až k šípkovým keřům, u nichž v hrubém oděvu odpočívala vesnická babička. Malý Lado ji svým zběsilým příletem vytrhl z klidného spánku. Pohodil hlavou a upřel na babičku svůj tmavozelený pohled, který by dokázal propíchnout snad i tu nejtvrdší skálu. Když si babička vyslechla, co se chlapci přihodilo, zhluboka se nadechla a vlídně mu pověděla, že se takové podivné věci občas stávají i dospělým. Bojovníci to prý zažívají skoro pořád, zvláště ti, kteří se cvičí v lukostřelbě uprostřed lesních hlubin. Ve světle slunečních paprsků se mihnou jestřábí křídla právě ve chvíli, kdy bojovník tím směrem zamíří. Vystřelený šíp zničehonic zmizí a není nikde k nalezení, i kdyby to místo pak někdo pročesal skrz naskrz. Správný obřad, správný čas, správné místo způsobí, že něco projde skrze šípkový keř, ať už na jednu nebo na druhou stranu. Lado už byl z toho vysvětlování poněkud nevrlý, díky čemuž zrudl jako to jablíčko, které našel. Babička se při pohledu na něj a jeho roztomilou tvářičku rozesmála. Nakonec mu pověděla, že skřítkové, kterým to kouzelné jablíčko ve skutečnosti patří, jsou ochotní mu ho předat, pokud dokáže najít rostlinku z čisté léčivé sluneční síly, která sama představuje jablíčka na pevné Zemi. Lado zamrkal očima, protože mu z počátku tato zvláštní hádanka vůbec nedávala smysl. Potom babičce poděkoval a jen tak, bez nějakého úmyslu, se pomaličku vydal směrem k poli. Celou cestu přemýšlel nad tím, co bylo myšleno tou hádankou. Když však najednou ucítil sladkou, skoro až jablečnou vůni kvetoucího Heřmánku a ve světle slunečních paprsků spatřil jeho žlutobílé hlavičky, celý se rozzářil. Opatrně k rostlince přišel, načež se pořádně podíval mezi její husté stonky. Jaké bylo jeho překvapení, když tam najednou skutečně uviděl zářit to prapodivné červenožluté jablíčko. Lado měl takovou radost, že svým vysokým hláskem vykřikl na celou vesnici. Potom jablíčko opatrně vzal, nezapomněl poděkovat skřítkům a vyrazil zpět na cestičku, která se táhla na kopečku nad šípkovými keři. Rozhodl se, že už jablíčko nepustí z ruky. Byl tak nadšený a spokojený, že si začal zpívat písničky, které ho naučila jeho maminka, když ještě ani pořádně neuměl mluvit. Slunce svítilo na chlapcův obličej. Lado si prvně ani nevšiml, že směrem od lesa přichází tři lidé. Jeden z nich byl statný mladík Jaro, který malého Lada cvičil v boji s mečem a lukem. Jeho tvář byla vážná. V náručí nesl malou holčičku, která ho se slzami v očích objímala kolem krku. Netrvalo dlouho a Lado poznal, že je to Mlada, která si s ním a s ostatními dětmi často hrála, i když byla o pár let mladší než Lado. Za Jarem pak za sebou šli dva mladíci, kteří na dřevěných nosítkách ze stromových klád nesli něco velkého, co bylo ze všech stran překryto zakrváceným oblečením, aby nikdo nepoznal, co to bylo. Všichni se tvářili vážně a smutně, avšak zároveň mužně a silně, neboť v tomto čase si každý správný muž, který má být pro ostatní oporou, nesmí dovolit ani jedinou slzičku. Když Jaro s Mladou v náručí přišel k Ladovi, udělal takový výraz v obličeji, že malého Lada ani nenapadlo se ptát, co se vlastně stalo. S upřímným dětským leskem v očích se nakonec rozhodl, že bez jediného slova Mladě dá to kouzelné jablíčko, aby ji utěšil a vykouzlil úsměv na tváři, ať se stalo, co se stalo. Natáhl svou malou ručičku, která pomalu nedosahovala ani k Jarově hrudi. Jaro jablíčko se stále vážným výrazem vzal a předal ho Mladě, která ho jen rychle jako blesk popadla, načež opět přitiskla svůj obličej k Jarovu rameni. Vítr hladil po tvářích. Jaro se na Lada malinko usmál, načež následován ostatními mladíky pokračoval dále na náves, kde se už začali shromažďovat zvědaví vesničané. Lada popravdě ani nezajímalo, co se vlastně stalo, proto se okamžitě rozběhl zpět do svého domečku, popadl krásnou vyřezávanou dřevěnou píšťalku a vyrazil směrem k potůčku, který se líně plazil podél bukového lesa. Malý Lado se posadil na mokrou travnatou Zem a zalit teplým slunečním světlem spustil veselou písničku, která se nesla až za hory a doly k uším těch, kteří pro něj připravili ten zvláštní dáreček.
