Po pět století se Vindové budou udatně bránit kříži, a to odvážně i přes všechny výhody, které říše a její způsob života nabízí. Po pět století budou dávat přednost smrti před podrobením, duchům lesa před majestátními budovami z kamene. Z říše bohů Vindům pomůže Mocný Vid, který zplodí hrdinu Přemysla, z rostlinné říše přijde silou čistce oděný hrdina Rozrazil, jenž zachrání srdce světa, a z lidské říše pak předstoupí udatný hrdina Neklid. Ženy bojovnice předvedou tance s mečem, křísníci zazáří ohněm, Červená a Bílé řeky dodrží své sliby a Pravdy Vid všem ukáže, co je v životě důležité, ať už to je třeba nevinné vaření mýdla uprostřed hlubokého lesa. Po pět století si Vindové udrží svou totožnost, neb tak činí již od dob, kdy vyšli z velikého proudu. Avšak jakmile padne socha Mocného Vida na Červeném ostrově, padne i vindské kouzlo, vindská čest a odvaha, která však bude navždy uložena v Lísce v zelené podzemní říši, kde ji najde ten, kdo se nevinně jako malé dítě projde hlubokým hvozdem a dostane se až za šípkový keř. Slyšte má slova, kouzlo říše nakonec převezme vládu nad celým světem, lidem mysl zatemní napřed tmou, vzniklou z válek, špíny a černé smrti, a pak osvícením, jež vznikne tím, že říše upálí prastaré mudrce a spolu s nimi i jejich vědomosti a pravěké učení. Upálí léčitele, babičky, a nakonec i křísníky. Její kouzlo ovládne celý svět a mezi svět Přírody a svět lidí umístí pouze pevné neproniknutelné mlhavé palisády, odkud si lidé budou jen brát, avšak zpět budou vracet jen odpad – slyšte má slova, neboť lidé více neuvidí, nepotkáme už žádné Vidy ani lady. Po pět století se Vindové budou udatně bránit kříži.
Jednou šel Lado hlubokým lesem, kde se na listech a jehličích stromoví odrážely zlaté sluneční paprsky. V té době mu zdaleka nebylo ani deset lét, proto si mohl dovolit vesele poskakovat, schovávat se za keře a hrát si na statného hrdinu. V drobném bílém oblečení, v bílých dětských nohavicích, s lněným červeným páskem kolem pasu a se zeleným zábleskem v očích vypadal vskutku roztomile. Jak tak šel, najednou dorazil na mýtinu, uprostřed níž se nacházel šedý balvan. Malý Lado se na něj opatrně posadil a začal přemýšlet nad tím, co zajímavého by provedl. Opřel si bradu do dlaní a zadíval se na vysoký Buk, pod nímž se nacházelo plno roští. Ladovi se rozzářily oči. Napřed shromáždil suché roští do kruhu, načež ho ze všech stran obklopil kameny. Poté odběhl zpět do vesnice pro křesadlo, malý kotlík naplněný trochou vody, aby mu nedělalo problémy jej nést, a stojánek. Když se po nějaké době vrátil zpět do lesa na kouzelnou mýtinu, položil kotlík na stojánek nad budoucí ohniště a pomocí křesadla zapálil kousek seškrábané vrchní kůry z bělostné Břízky. Jakmile se oheň rozzářil, Lado podpálil suché roští obklopené kameny a začal ohýnek rozfoukávat. Když bylo dílo dokonáno, Lado se opět posadil na balvan uprostřed mýtiny a začal přemýšlet nad tím, co dobrého by uvařil. Avšak jelikož byl z léčitelského rodu, moc dlouho v hlavě dloubat nemusel. Něco tajemného mu zamotalo jeho malou hlavičku, takže se Lado jen pomateně zasmál a začal zpívat veselou písničku. „Bukový popel,“ zpíval malý Lado, zatímco obíhal šedý balvan kolem dokola, „seber popel a vhoď ho do vody – jo, jo, jé!“ Vířivým pohybem se dostal zpět k ohni, odkud klacíkem vyšťoural již vytvořený popel ze suchého bukového roští. Potom jej vzal do rukou a hodil jej do vody v kotlíku. Chytil se za hlavu, zableskl očima, ale zpívat nepřestal. „Nemáš sádlo,“ řekl zpěvně, „nemáš lůj, chyba, chyba, chyba!“ Znovu se zasmál. „To však nevadí, neva, neva, neva!“ pokračoval, „najdi smůlu, najdi Smrk!“ Ihned poté se rychlostí vyděšeného Jelena vypravil dále do lesa, až se ocitl tváří v tvář ohromnému košatému Smrku, jehož jehličí vlídně hladil horský vánek. Lado nepřítomně pohodil hlavou. „Čeho si žádáš,“ počal opět zpívat, „malý človíčku? Prosím smůlu a dřevěnou kůru – jo, jo, jé!“ Lado se najednou sám od sebe zdvořile uklonil, načež ze Země sebral malý ostrý kamínek, který ležel poblíž. „S úctou a citlivě,“ zazpíval Lado potichu, „jako bys řezal sebe.“ Když se Ladovi po nějaké době podařilo získat kus smrkové kůry a část líně se táhnoucí, voňavé a lepkavé pryskyřice, odpelášil zpět ke kotlíku a vše hodil do vody, která se už začala vařit. Mnul si dlaně. „To to lepí,“ zpíval si, „ale něco tomu chybí! Mydl-mydl-mydlice, jo, jo, jé!“ Znovu odběhl pryč na okraj lesa, kam dopadalo plno slunečních paprsků a kde byla cítit vůně potoka. Pozorně se rozhlížel kolem, aby mu nic neuniklo. Najednou ho zaujaly jemné růžovobílé kvítky, které se leskly čistotou a půvabem jako sama Květinová Dívka. „Tady jsi!“ rozradoval se zpěvně Lado, „nesmím vladyku a jeho ženu trhat, nesmím více jak půlku s sebou brát. Tak se sbírají rostliny!“ Zdvořile se uklonil, načež utrhl několik stonků a odběhl zpět na mýtinu. Tam natrhané rostlinky přidal do kotlíku a začal celou směs promíchávat klacíkem. Všechno to pěnilo a bublalo. Když se Lado vzpamatoval, všiml si, že oheň už zhasl a směs v kotlíku se změnila v napůl tvrdou a napůl lepkavou hmotu, která vydávala pronikavý zápach. Malý Lado zamrkal očima. Vítr mu pročesal jeho hnědé vlasy. Ladovi netrvalo dlouho přijít na to, co vlastně vytvořil a jaké všestranné využití daná věc měla – oděvy, tělo, vlasy, čistota a léčení. Lado bezmyšlenkovitě popadl kotlík i se stojánkem a křesadlem, načež rychlostí blesku vyrazil směrem k vesnici na okraj bukového lesa, kudy protékal krásný potůček, jenž si prozpěvoval svou vlnkovou píseň. „Poslouchejte,“ křičel Lado z dálky, „vyrobil jsem si mýdlo! Vlastní mýdlo!“ Avšak poblíž nebyl nikdo, kdo by s ním jeho nadšení mohl sdílet. Lidé pracovali na poli nebo něco podnikali doma. To však Ladovi nevadilo. Usmál se, pokrčil rameny, shodil ze sebe veškeré oblečení a skočil do studeného potoka. Poté se natáhl na břeh, z kotlíku vyškrábal mýdlovou hmotu a celou se jí od hlavy až k patě potřel. Všude to pěnilo a vonělo. Napřed se Lado několikrát ponořil, načež se pohodlně opřel o břeh a nechal vodní proud života, aby ho omýval. Vánek pročesával trsy rostlin, které se podél potoka nacházely. Nejen, že se Lado už po prvním ponoru cítil čistší, ale zároveň hluboko uvnitř pocítil zvláštní léčivou sílu, která mu pronikla až ke konečkům prstů. Zhluboka se nadechl. Kašlík, který ho posledních pár dní trápil, nyní zcela vyprchal a rozplynul se v blyštivých kapičkách potoka. Lado se usmál. Celý rozradostněný se podíval na korunu naproti rostoucího hladkého Buku. „Jo, jo, jé!“ zakřičel a opět se ponořil do studené pramenité vody.
