Kdysi dávno v jedné opravdu malé vesničce na okraji lesa žil chlapec se svou babičkou a dědečkem. Jako každý den i nyní museli oba odejít sbírat plody do lesů. „Buď tu hodný,“ řekli chlapci, když odcházeli, „a nikomu neotvírej. Kdyby se něco stalo, běž do domu tvého strýce.“ Chlapec souhlasil a slíbil, že si bude pokojně hrát. Když už uplynul nějaký čas, chlapec zaslechl, jak ve vesnici nastal povyk. Lidé tam křičeli a pobíhali všude kolem, jako kdyby se strhla ohromná spoušť. Chlapec pamatoval na svůj slib a zpočátku ho ani nenapadlo otevřít dveře, ale když nakonec hluk dosáhl neúnosných mezí, zvědavost zvítězila. „Jen škvírkou nakouknu,“ řekl si chlapec pro sebe, „určitě se mi nic zlého nemůže přihodit.“ Ovšem téměř okamžitě, co otevřel dveře, chlapce něco popadlo a vystrčilo ven. Kluk se nestačil ani rozkoukat a už seděl na Koni pevně svírán rukou člověka. „Tenhle vypadá statečně,“ křičel jezdec, „určitě z něho vyroste silný mládenec.“ Chlapec viděl lidi ze své vesnice, mnozí z nich křičeli: „Lišky! Lišky!“ Zanedlouho štvanice skončila a vesnice se chlapci ztrácela z dohledu. Poslední, co spatřil, byl vyděšený pohled jeho strýce.
„Unesly ho Lišky!“ volal strýc téměř se slzami v očích, když z lesa přicházeli babička s dědečkem. Jakmile ti spatřili tu spoušť, málem propadli v zoufalství. Ovšem oba už byli staří a zkušení a věděli, kdy se chopit odvahy. „Co budeme dělat?“ zeptal se dědeček. „Nevím,“ odpověděl strýc. V tu chvíli ho ale napadl šílený nápad, který vůbec nemusel vyjít. Avšak vnuknutí je vnuknutí. „Vezměme hudební nástroje,“ řekl s úsměvem. „Cože?“ podivili se všichni přihlížející současně, „proč?“ „Vezměte všechny, které máte, schováme se v lese a vylákáme je ven,“ dodal. Nikdo jeho záměr nechápal, ovšem žádné lepší řešení je nenapadlo. Vzali tedy bubny, píšťalky, housle, které se ale ani zdaleka nepodobají současným houslím, a další strunné i jiné nástroje. Potom následovali strýce a po stopách Lišek procházeli lesními cestičkami, skrze vysoké stromy a huňaté keře, až se dostali na okraj liščí vesnice. Tam se zastavili, schovali se za stromy a začali zpívat písně.
Chlapce dali k výchově do jedné starší rodiny, která se o něj začala dobře starat, ovšem on toužil po svých vlastních prarodičích a kamarádech ze své vesnice. Plakal a nebyl k utišení. Když už mu řev málem poškodil hlasivky, všichni z vesnice Lišek uslyšeli zpívání písně, která vycházela z hlubokého lesa. „My jsme lesní duchové,“ zpívaly hlasy podivně a za doprovodu nástrojů, „a dobré zprávy přinášíme. Mnoho Lišek, málo chvály, doneste nám trochu vláhy.“ „Bylo opravdu sucho,“ pravil náčelník a ukázal na jednoho bojovníka, „běž jim donést trochu vody.“ Bojovník nabral vodu a vešel do lesa, kde na něj už čekal chlapcův strýc s ostatními, kteří bojovníka popadli a zacpali mu ústa. Pak znovu zpívali: „My jsme lesní duchové, o jídlo vás prosíme. Doneste nám trochu medu a v zimě vás zbavíme ledu.“ Náčelník se rozhodl poslat dalšího bojovníka a tak to šlo dál a dál, až lidé nakonec chytili mnoho bojovníků. Když už poznali, že jim nikdo nebude stát v cestě, píseň změnili v mocný křik a bubny rozbubnovali tak moc, že se málem všechny protrhaly. Potom vtrhli do vesnice a prohledávali každý domeček, až se nakonec strýci podařilo chlapce najít a odnést pryč. Zajaté bojovníky lidé nakonec pustili, ale ještě jim pěkně vyprášili kožich, aby si pamatovali, jak jejich řádění nakonec dopadne.
Doma ve vesnici se pak lidé nad celou příhodou jen pousmáli. Strýc, bratr chlapcovy matky, slíbil, že se spolu s prarodiči bude o chlapce starat a vychovávat ho tak, jak se na rodového strýce sluší a patří. Chlapec byl rád, že je zpět, a slíbil, že už bude rady svých prarodičů poslouchat.
